MANOWAR jsem viděl při jejich první tuzemské návštěvě a byl to pro mne takový zážitek, že jsem si všechny ostatní nechal ujít. Stačily mi zvěsti, které se ke mně donesly. Jelikož ale s lety nemusí nutně přicházet rozum, vyrazil jsem po dvaceti letech na jakousi soukromou obnovenou premiéru. Přiznávám, že jsem už v osmdesátých letech považoval MANOWAR za trochu divnou kapelu /a to vydávala nějaká alba!/ a s postupem času mi připadala ještě divnější. Výborní muzikanti, skvělý zpěvák, neoddiskutovatelná schopnost napsat hit, ale také nesmyslné desky plné pompézních a zbytečných orchestrací, vydávání bezcenných DVD a pochopitelně velkohubá prohlášení, kterými před jednou částí fans kapela získává image metalových králů a před druhou vypadá jako tlupa šašků. A když si člověk přečte na internetových fórech co všechno by slečny a paní rády se členy kapely dělaly, je absurdita na vrcholu. Vždycky jsem si myslel, že tyhle touhy se týkají tak Justina Biebera nebo neblahé paměti skupiny Lunetic. No nic, vzhůru za nejlepší, největší, nejhlučnější a nejmetalovější kapelou na nejlepší, největší, nejhlučnější a nejmetalovější show!
Incheba aréna, dříve Malá sportovní hala a ve skutečnosti taková trochu větší tělocvična, kde se dá i bruslit, rozhodně netrpěla žádným velkým náporem fanoušků. Není divu, tři koncerty jsou na tak malou zemičku opravdu moc. Přesto se na pivo a to ostatní, pokud tam něco jiného měli, stálo v předlouhých frontách. Za návštěvu ale stál merchandise shop, kde se za opravdu příjemné ceny dalo koupit prakticky vše se značkou MANOWAR.
Po zhruba půlhodinovém zpoždění se ozvaly první tóny tradičního otvíráku Manowar a show začala. Pochopitelně, žádné nej..., nej..., nej... se nekoná, žádná velkolepá scéna nebo smrtelný kravál, ale, k mému velkému překvapení, velmi příjemný koncert. Silácké pózy, velkohubost a samolibost jsou tytam, namísto toho sympatické vystoupení, kterému zcela dominuje Eric Adams jemuž léta na hlase pranic neubrala. Všechno šlape perfektně, zvuk /alespoň na mém místě vlevo od pódia/ je perfektní, přesto však něco drhne. Fanoušci! V kotli to vře tak maximálně v prvních třech řadách a to ještě pouze uprostřed. Jinde se postává, pokuřuje, sem tam má někdo ruce nad hlavou. Je to škoda, protože MANOWAR nabízí opravdu strhující show. Mix prověřených hitovek a písní z nového alba The Lord of Steel chutná, třeba i taková Hail, Kill And Die, která se mi na desce vůbec nelíbí, funguje naživo velmi dobře a dvojblok Expendable, El Gringo patří k vrcholným momentům koncertu. Obvykle nudné sólové produkce, kámen úrazu mnohých kapel, mají snesitelnou délku a dokonce i Joey DeMaio zkrátil svůj nezbytný projev, okrášlený legrační češtinou, na minimum. Grády ovšem nabere koncert až v závěrečné části, kterou odstartuje Fighting The World. Až od této chvíle se zapojí většina fanoušků a následující Kings of Metal už si publikum odzpívá s Ericem. I já řvu jak hydra "Other bands play Manowar kill", ačkoliv mi tenhle slogan zněl směšně už před čtvrtstoletím. No a co? Za chvíli křičím "Pozdrav a zabij!", přestože jsem jinak celkem mírumilovný člověk. Závěr základního setu patří novinkám Manowarriors a Lord of Steel a máme tu "jakože" konec. Pauza ale trvá asi třicet vteřin a přijde absolutní vrchol celého vystoupení: pochodová píseň Warriors of The World United už uvede do pohybu celou halu a v závěru to vypadá, že se ten barák rozpadne. Ne, že by ho byla škoda. Na úplný závěr pak další letitá vypalovačka Black Wind, Fire And Steel a šmytec. Koncert, od něhož jsem nic moc nečekal a který se zvrhl ve vynikající zážitek, byl u konce. Kdyby MANOWAR hodlali pokračovat v tomto trendu, nemusel bych s návštěvou dalšího čekat zase dvacet let.
