NIGHTWISH jsou v současnosti nejskloňovanějším jménem na metalové scéně. Dokládá to i další čtenářská recenze, která nám do redakce dorazila, tentokrát od Josefa Vytlačila. Děkujeme!
Po necelých čtyřech letech skončilo čekání na nové album finského fenoménu zvaného Nightwish a všichni fanoušci Tuomasových melodických akrobacií se tak mohou kochat novými kousky. Je již známou věcí, že oproti dvěma předchozím albům došlo ke změně dámy za mikrofonem, a nyní tak máme možnost posoudit, jak dopadlo spojení finské melodiky s energickým hlasem, který jsme znali především z desek holandských AFTER FOREVER. Na úvod je ale třeba říct, že se jedná o trochu jinou Floor Jansen. Její styl zpěvu v Nightwish je mnohem civilnější, pro mě osobně velmi dobře doplňující současnou post-Tarjovskou tvář této kapely. Floor nám v jednotlivých skladbách předvádí různé polohy od jemných tónů (jako v baladě „Our Decades in the Sun“) až po drsné pasáže (např. sloky v „Yours Is an Empty Hope“ či některé části „The Greatest Show on Earth“).
Celou deskou startuje vypalovačka „Shudder Before the Beautiful“, jejíž nástup kombinující silný orchestr s ostrými kytarami je opravdu impozantní. Refrén nám dává zavzpomínat na songy jako „Last Ride of the Day“ či „Dark Chest of Wonders“. Nezbývá než se už jen těšit až tahle pecka zazní naživo. Následuje poměrně atypická „Weak Fantasy“, pod kterou je autorsky podepsán i Marco Hietala a je to ve skladbě slyšet. Zvláště rytmika kytar je velmi zajímavá. Album pak pokračuje singlovkou „Élan“, která na albu vyznívá mnohem lépe než jako samotný singl, protože mezi metalovými songy okolo působí tento až popově znějící kousek velmi příjemně.
„Your Is an Empty Hope“ má strhující sloky, ve kterých Floor frázuje jednotlivé verše s takovou energií až mrazí. Snad jen refrén mohl být vygradován poněkud lépe. Balada „Our Decades in the Sun“ patří k těm nejlepším, které jsme kdy od Nightwish slyšeli, a to jak samotným „prorodinným“ textem, tak i hlasovými polohami Floor a doslova zpívající kytarou mága Emmpu připomínající nejkrásnější vyhrávky od Iron Maiden. Nejvíce folk-metalovým kouskem na albu je „My Walden“, kde větší prostor dostal nový stálý člen kapely Troy Donockley – hráč na všechno od píšťal až po dudy. Mne samotného tato skladba až tolik neoslovuje, protože nás pocitově příliš přenáší někam do irské hospůdky či na podpalubí Titanicu.
Zato „Endless Forms Most Beautiful“ již startuje ty nejlepší věci na celé desce. Samotná titulní píseň je klasickou „nightwishovkou“ se vším všudy včetně epického refrénu. Následuje překrásná „Edema Ruh“ – můj osobní tip na druhý singl. Skladba má mnohem jednodušší aranže a od úvodní klávesové „zvonkohry“ se nám do uší linou lahodné tóny, jako kdybychom poslouchali metalovou verzi skupiny ABBA. „Alpenglow“ – nelze slovy snad ani popsat. Již při první tónech naskakuje „husí kůže“ a jakmile kytara začne unisono s orchestrem přehrávat překrásné melodie z Thomasova pera, mrazí po celém těle. To ještě umocňuje dokonalý refrén, v jehož druhé polovině dochází k naprosto nečekané a úžasné změně harmonie. Závěr skladby je doslova oslavou symfonického metalu či hudby vůbec. Instrumentální kousek „The Eyes of Sharbat Gula“ je už pak jen předehrou k vyvrcholení celého alba v podobě „The Greatest Show on Earth“. Ta se po úvodní klavírní, violoncellové a flétnové sekvenci promění ve strhující symfonii, ve které se harmonie mění po minutách, proplétají a vše vrcholí epickými pasážemi. Stopáž záverečného eposu je pak možná trochu zbytečně natažena zbývajícími 9 minutami recitace, klavíru a různých zvuků, ale to už je jen drobnost na dalším veledíle mistra Holopainena. A tak nezbývá než znovu zmáčknout „PLAY“ a začít rozplétat mnohovrstevné písně, ve kterých se skrývá nejedno hudební tajemství.
text: Josef Vytlačil „Endless Forms Most Beautiful“ na Sparkeru
