Je těžké psát recenzi na desku své oblíbené kapely a vědět, že ji nemůžete ohodnotit tak úplně kladně. O to větší je i zklamání, které mi deska The Power Within přinesla. Čekala jsem pokračování v rychlých, úderných a tvrdých riffech, ale nedočkala jsem se jich ani v polovině písní.
Poprvé jsem si tohle CD poslechla cestou do práce a hned mi bylo jasné, že tohle nejsou Dragonforce tak, jak je známe. Přijde mi, že hodně vyměkli. Dokážu si představit jejich nové písničky jako soundtrack k nějakému fantasy filmu, ale už to není ta hudba, která mě uklidňovala, když jsem měla vztek nebo nervy nadranc.
Co mi na téhle desce vyloženě chybí je ZP. Marc Hudson mu bohužel nesahá ani po kotníky. Celkově má bez Thearta skupina úplně jiný zvuk a bojím se, že se začali ubírat naprosto opačným směrem, než doposud, nebo že se hledají.
První píseň s názvem Holding On se tváří jako předzvěst toho, jak tvrdé toto album bude, ale v tomto případě zdání hodně klame. Uprostřed písně Give Me The Night znějí trochu jako Nightwish, začátek Cry Thunder se spíš hodí do nějaké historické pohádky, u Die By The Sword hudba dobrá, ale zase to kazí ten zpěv… A akustická verze Seasons? Proboha! 12129 A teď k tomu, co se mi z téhle desky líbí nejvíc – Last Man Stands. Ta se jim fakt povedla, řekla bych že jí zařadím mezi své oblíbené počiny od Dragonforce.
S novým zpěvákem nejspíš přišla i nová verze skupiny, ale věřím, že se někomu jejich nová deska může líbit. Mě bohužel tolik ne. Albu Ultra Beatdown se nerovná ani zbla a k Inhuman Rampage má až nedohledně daleko. Škoda, snad se to do budoucna změní.
Vzhledem k tomu, jak jsem se na The Power Within těšila, mě opravdu mrzí, že si teď musím zpravovat chuť jejich staršími alby.
