Jedeme po prázdné dálnici, hodiny ukazují něco po jedné hodině ranní a autem se linou tóny O Fortuna nebo třeba Via Nocturna. Mlčky si v hlavě přehráváme čerstvý zážitek z pražské Vltavské, a i když v autě je kromě hudby povětšinou naprosté ticho, spánek nepřichází v úvahu.
Před Vltavskou přicházíme kolem půl čtvrté a světe div se – nikde ani noha. Od té doby se střídají chvíle nejistoty, jestli čekáme u správného vstupu, s chvílemi blaženého opojení, že máme zajištěna nejlepší možná místa. Zhruba o půl hodiny později se k nám navíc připojil zbytek naší výpravy, takže před vchodem už čekali hned čtyři natěšení fanoušci. Vzhledem k tomu, že do otevření sálu zbývaly dvě hodiny, nebyl to zrovna potěšující pohled.
Ony dvě hodiny uběhly velice rychle – jeden z nás (nepřeje si být jmenován :)), dokonce stihl dojít koupit toaletní papír… Přibližně půl hodiny před otevřením už se přeci jen objevilo více lidí, a tak se fronta rozrostla možná tak o padesát hlav – zkrátka stále nic závratného. Ale ono se koneckonců není zas tak čemu divit, ne každý chce „trpět“ dvě předkapely, a proto radši přijde až později.
Po důkladné tělesné prohlídce (stále doufám, že se jednou příslušníci ochranky nevybaví gumovými rukavicemi a nebudou zkoumat kdeco) ve vchodu do Vltavské následoval úprk do útrob budovy a zajištění toho nejlepšího možného místa. Ono se totiž to trochu delší čekání vyplatilo a naše čtveřice obsadila prostor přímo u pódia. Absenci zábran za standard nepovažuji, a tak dostat se zrovna tentokrát do první řady opravdu potěšilo.
Koupili jsme pivo, sledovali postupně zaplňující se Vltavskou a očekávali první předkapelu. Ta také poměrně záhy přišla. Španělská formace Antalgia se snažila – kytarista sóloval o sto šest, basák také ukazoval svoje umění a zpěvačka? Ta nebyla slyšet, a když už slyšet byla, prakticky vždy zaznělo směrem k publiku slovo „incredible“ – to tedy ani náhodou. Publikum bylo hrozné, ale tím nechci nikoho napadat, sám jsem byl po celé vystoupení Antalgie statický a hlavně úplně bez chuti produkovat nějakou tělesnou aktivitu. Projevu Španělů zkrátka něco chybělo – za sebe bych řekl, že to bylo charisma – a také lepší nazvučení. Basa zakryla takřka všechno, nejvíce potom zpěvačku a to není dobře… Jako záplata na ne zrovna povedené vystoupení budiž ukořistěné trsátko.
Druhou a poslední předkapelou večera byli francouzští Elyose. Zvuk opět poněkud pokulhával, v první skladbě byl navíc zřejmě doprovázen nějakými technickými potížemi, které zapříčinily odběhnutí vokalistky kamsi do neznáma a prodlouženou předehru druhé písně. Do Vltavské mezitím už stihl dorazit opar charismatu a hned to bylo vidět – Elyose dokázala návštěvníky zburcovat daleko víc, než první předkapela. Je ale veliká škoda, že jemný hlásek zpěvačky (co také od takového stvoření čekat jiného – na pódiu působila jako panenka, která by se vešla do náprsní kapsičky) zanikal v kytarových riffech a bicích. Nicméně celkově byla tato předkapela o třídu lepší než Antalgia.
Na předkapely se však časem zapomene (někteří to dokážou v momentě skončení jejich vystoupení) a člověk se soustředí na výstup hlavní kapely. Zatímco technici Therion připravovali nástroje, lepili setlisty a upravovali pódium, pod nímž se probíralo všechno možné, samotní členové kapely se zřejmě soukali do svých propracovaných avantgardních kostýmů, na kterých se návrháři pořádně vyřádili. Kam se hrabou kapely, které hrají v maskách – to, co předvedli Therion je o pár úrovní jinde – samozřejmě o pár úrovní směrem nahoru. Tak propracovanou image každého člena skupiny zřejmě zas dlouho neuvidím.
Ale aby tato stránka show vyšla na odiv, musela se nejdřív objevit kapela. Když se v sále, kde už pomalu ale jistě opět docházel dýchatelný vzduch, setmělo a na boku stage se rozsvítila baterka navádějící klávesistu k nástroji, bylo vše připraveno. V momentě se na pódiu za bouřlivého přivítání objevila celá kapela v čele s trojicí vokalistů. Ti spustili kousek O Fortuna následovaný novinkou Poupeé de cire, poupeé the son. Následující dvě hodiny potom byly zkrátka a dobře naprosto dokonalé. Kapela vůbec nevypadala vyčerpaná každodenním koncertováním, ba naopak, vystoupení vyzařovalo úžasnou energii a atmosféru – nechybělo mnoho (možná vůbec nic), aby k jejímu rozkrojení nebyl potřeba nůž, ale pořádně výkonná cirkulárka. Therion slavící 25. narozeniny působili nesmírně sehraně – třeba pohyb zpěváka a zpěvaček zaváněl místy několika hodinami pilného trénování. Výsledkem byla právě ona zmiňovaná hutná atmosféra a pocit absolutní dokonalosti.
Když se navíc po několika písních prolomily ledy a hudebníci s publikem doslova a do písmene navázali kontakt (v čemž po zbytek koncertu směle pokračovali), všechno ještě vygradovalo a věřím tomu, že drtivá většina fanoušků byla naprosto odtržena od reality. V tu chvíli existovala jen hudba, světla a maximálně několik lidí kolem. Instrumentální pasáže braly dech díky famózním individuálním výkonům – to samé se týká i zpěvu, ve kterém ústřední trojice taktéž excelovala. Superlativů bych zkrátka mohl vytáhnout ještě celou řadu a jsem přesvědčen, že ani jedním bych nepřeháněl.
Jen velmi těžko se vypichuje konkrétní píseň, ale samostatnou zmínku si určitě zaslouží Lemuria. Nezaměnitelné kouzlo této skladby podtrhly akustické kytary spolu s Thomasovou vizáží – jen těžko jsem se bránil asociaci s jistou nejmenovanou ponorkou a jejím kapitánem.
Svůj odstavec by si však zasloužily opravdu všechny skladby, nicméně slova zřejmě nestačí na popsání pocitu, který koncert vyvolal.
Zastavil bych se ještě u mozku skupiny, Christofera Johnssona. Ten nejenže všem předvedl, jak kytaru bezpečně ovládá i za krkem, ale také nezapomněl rýpnout si do Nuclear Blast. V rámci toho se u publika chtěl ubezpečit, že má pravdu a vydavatelství se pořádně seklo, když odmítlo vydat novou placku Therion Les Fleurs Du Mal. Jako by to nebylo naprosto jasné i bez našeho přitakání. :)
A když už jsem zmínil Johnssonovo číslo s kytarou, nesmím opomenout jeho kolegu, Christiana Vidala, který nám předvedl, jak si poradit, když náhodou nemáme po ruce zubní nit, ale máme elektrickou kytaru.
To vše během monumentální tečky za koncertem, písní To Mega Therion – skladbou, která na koncertě těchto Švédů nemůže chybět.
Následné loučení, vypití posledních zásob pití darovaných nám zpěvačkou Lori Lewis, společné foto pod zástavou Therion, fotka s Thomasem Vikströmem, bez které by jedna slečna z koncertu nemohla odejít, poslední povzdechy, jak to bylo super, a radost z ukořistěných trsátek Therion a Antalgie nás přivádí zpět na prázdnou dálnici a k v autě znějícím písním, které jsme před pár momenty slyšeli živě.
Jak to teď zní suše…
Na závěr setlist koncertu, snad bez chyb:
O Fortuna Poupée de cire, poupée de son Son of the Sun Via Nocturna The Flight of the Lord of Flies J'ai le mal de toi Abraxas Vanaheim Lemuria Gothic Kabbalah The Siren of the Woods Ginnungagap Land of Canaan Wine of Aluqah The Rise of Sodom and Gomorrah The Khlysti Evangelist Une Fleur dans le cœur Son of the Staves of Time The Wondrous World of Punt The Blood of Kingu To Mega Therion
Fotogalerii ze ZLÍNSKÉHO koncertu najdete zde
