Americká rocková formace Shinedown se proslavila singly jako Devour, Sound of madness nebo Diamond eyes, skladbou která zazněla také na soundtracku k filmu Expendables. Celosvětový hit Sound of madness je také titulní písní jejich velmi úspěšného alba z roku 2008, ale přesto, že kapela má velké množství fanoušků po celém světě, v česku se stále zdá tak nějak nedoceněná. Shinedown zastiňuje ta spousta rockových kapel s podobným zvukem, ale slavnějším jménem, což je velká škoda.
Letošní album s jednoduchým názvem Amaryllis se příliš neliší od těch předchozích. Shinedown se sami vyjádřili k tomu, že tohle jsou oni a nehodlají svůj zvuk nějak výrazně měnit. V zásadě se nejedná o nic, co bychom od Shinedown neslyšeli již dřív. Přesto považuji album Amaryllis za velmi zdařilé a především návykové. Hned první skladba Adrenaline vás přivítá tvrdým až metalovým zvukem. Stejně jako většina skladeb na albu je rychlá, energická a strhující. V mnohém ji ale předčí skladby Enemies nebo Bully. Nelze jim upřít jistou podmanivost a chytlavou melodii. Nejdůležitějším prvek hudby kapely Shinedown ale stále zůstává nezaměnitelný hlas zpěváka a frontmana Brenta Smithe. Nedovedu si představit, jak by kterákoli z jejich skladeb fungovala bez téhle osoby. Brent Smith je podle mě jedním z nejlepších rockových zpěváků, na které můžete v současnosti narazit. Kapela často přichází i s písněmi, které jsou víceméně osobní nebo se dotýkají problémových témat a jinak tomu není ani u jejich posledního alba. Brent Smith je známý svými často dlouhými proslovy, kterými uvádí jednotlivé skladby na svých koncertech. Týká se to především skladeb jako Bully nebo Unity. Ani na desce Amaryllis ale nechybí bezchybné balady, které tato kapela opravdu umí. Protože teprve v těchto skladbách skutečně vynikne Brentův hlas a když se pořádně zaposloucháte do Through the ghost nebo I'll folow you jistě mi dáte za pravdu.
Slovy kapely je jejich poslední deska o tom, ukázat světu, kým skutečně jste a to by si také měli fanoušci z jejich písní odnést. Podle mě má tahle kapela neustále co říct a měli bychom být jen rádi, že se nesnaží o nový zvuk, ale naopak pracují na tom, co jim jde a stojí si za tím, jaká hudba je nejlíp vyjadřuje. Amaryllis je skutečně album z kterého energie přímo čiší a je radost ho poslouchat. Pokud mu tedy dáte šanci a dostanete se přes první poslech, kdy se vám mohou zdát všechny skladby tak nějak stejné, pak pochopíte, že každá má v sobě něco, co stojí za pozornost.
Shinedown mají ještě jednu úžasnou vlastnost a tou je, že na živo jsou skutečně tak dobří jako na albu. Ne-li lepší. Na pódium prostě patří a je to na nich vidět. Češi mají to štěstí, že kapela vystoupí 14. října letošního roku v pražském Lucerna music baru. Upřímě věřím, že se najde dost lidí, kteří se mnou budou souhlasit, když řeknu, že se s jistotou bude jednat o skvělý koncert, který by byla škoda si nechat ujít.
