Představte si svůj největší hudební zážitek, znásobte ho stem a nevyjde vám ani desetina toho, co jsem včera zažila já. Na rovinu, od skupiny metallického formátu se přirozeně očekává vysoká úroveň. Včerejší koncert však všechna tato očekávání předčil.
První věc, které si začnete všímat hned při příchodu, je organizace. Členění na jednotlivé sektory ploch pro sezení se ukázalo jako velmi efektivní, přičemž se potvrdil fakt, že pokud přijdete včas a máte lístky s přesným určením místa, nehrozí vám žádná tlačenice. Až na pár drobných obtíží s orientací byl příchod tedy takřka bez problémů. Dalším ze sledovaných aspektů je složení publika, které se ukázalo být překvapivě různorodé. Ačkoli v celkovém pohledu nakonec převládali klasičtí černě odění fandové, léta existence Metalliky a barvitost jejího repertoáru se projevila přítomností několika generací a módních stylů. Přejděme však k tomu důležitějšímu.
Se speciálním hostem - kapelou Gojira na pódium dorazilo přehodnocení mého hudebního názoru na zemi, o níž jsem si ještě donedávna myslela, že se nemůže pyšnit žádnou pořádnou kapelou spadající do tvrdého žánru. Parta Francouzů se předvedla a u kázala tu nejostřejší tvář metalu. Předskupina Machine Head pokračovala po našlápnuté cestě a navzdory nepřílišnému zájmu alespoň sedící části diváků ještě přitvrdila.
Teprve před začátkem koncertu samotné Metalliky se začaly tribuny plnit. Kapela si s příchodem na stage dávala trochu načas, ale o to neuvěřitelněji pak působily první tóny intra doprovázené projekcí scén z filmu "Hodný, zlý a ošklivý". Následoval perfektně zvolený otvírák "Hit the Lights". Hned na první pohled bylo znát, že navzdory svým přibývajícím letem jsou všichni členové na začátku letošního evropského turné čerství a dobře naladění. Z jejich profesionálního počínání čišela radost ze hry. "Master of Puppets" přišla na můj vkus příliš brzy, neboť při začátku se ještě nikdo nestačil ani vzpamatovat a song si patřičně užít. Následovaly další vypalovačky z nejthrashovějšího období historie kapely. Po chvíli kluci zmizeli v zákulisí a publikum se zatajeným dechem sledovalo velkoplošné obrazovky se záznamy z nahrávání "Černého alba" a následných událostí.
Nastal čas na uctění monunentální nahrávky z 90. let. Set skadeb z "Black alba" začal písní "Struggle Within" a téměř plynule přešel v mou milovanou "My Friends of Misery". I když mě její zařazení do setlistu velni potěšilo, na hoších byla znát nejistota a chvíli zněla Jamesova kytara snad troškymu falešně, což se dá u písně nikdy naživo nehrané pochopit. Postupně jsme slyšeli všechny skladby této desky. Projekce k písni "Holier Than Thou" týkající se negativního dopadu internetu a sociálních sítí na lidskou psychiku byla natolik poutavá a aktuální, že jsem od ní nedokázala odtrhnout oči a ùplně jsem zapomněla sledovat kapelu. K nejvelkolepějším okamžikům celého koncertu patřila bezesporu "Enter Sandman" uzavírající tracklist onoho legendárního alba, jemuž bylo celé vytoupení věnováno. Po krátké pomlce jsme se dočkali ještě klasických evergreenů a to "Fuel", "One" s typickou pyrotechnikou obohacenou o úžasnou laserovou show a celý ten velký třesk zakončila "Seek and Destroy". Ùžasné. Snad James a spol dostojí svým slibům a brzy nás zase poctí svou návštěvou.
