Na své místo na tribuně vedle pódia jsem se dostala několik minut poté, co začala hrát předkapela Thin Lizzy. Jejich pecku Whiskey In The Jar jsem ale stihla. Své krátké vystoupení zakončili písní Boys Are Back In Town a poté odešli za bouřlivého potlesku i se svým ne moc výkonným zvukařem. A pak jsme všichni toužebně očekávali příchod nejslavnější heavy metalové skupiny, která se na scéně drží, jak všichni víme, a jak nás později také upozornil Rob Halford, již 40 let. Trvalo to něco málo přes půl hodiny a pódium bylo připraveno. Zhasla světla a začala show.
Chvíli mi připadalo neskutečné, že tam jen tak sedím a můžu se dívat na Scotta Travise, jak kmitá svalnatými pažemi, na Iana Hilla, který snad celý koncert stál na jednom místě a kolébal se do rytmu, na Glenna Tiptona, na jehož rychlé prsty a červené kožené kalhoty jsem se těšila nejvíc, na Richieho Faulknera a na jeho krásnou Gibsonku a samozřejmě na Roba Halforda, který i ve svém věku dokáže s hlasem neuvěřitelné věci. Bylo to jako sen.
Z jejich repertoáru jsem se nejvíc těšila na tři písničky – Breaking The Law, Painkiller a Living After Midnight. Všech tří jsem se dočkala, i když tu třetí vyhlásil Scott až jako přídavek. Zhruba hodinu před koncem nějaký mozkem neobdařený jedinec zkropil pivem konec osmé a sedmé řady, kde jsem seděla i já. Po skončení koncertu, když nás konečně bylo slyšet, jsme neznámému vyhrožovali různými tělesnými tresty, pokud bychom ho našli. Samozřejmě jsme ho nenašli.
Judas Priest byli úžasní. Jak jsem již uvedla, nejvíc jsem se těšila na Glenna Tiptona, na kterého jsem paradoxně viděla nejmíň. Ale i ty chvilky, kdy se objevil v mém zorném poli, byly k nezaplacení. Z obou kytaristů jsem měla víc na očích Richieho Faulknera, který se blýsknul několika skvělými kytarovými sóly. Největší výhled však byl na Scotta Travise, který seděl za škopky na vyvýšeném pódiu a jehož dechberoucí výkon mě z celého koncertu uchvátil nejvíce. A Rob Halford? Parádní, skvělý, úžasný, famózní! Nedá se to slovy dostatečně popsat, to se prostě musí zažít. Nejen jako Nostradamus ve stříbrném plášti s kápí nebo jako policajt na motorce s ocvočkovaným oblečením byl boží, on byl totiž boží od začátku do konce. Ten chlap snad nestárne!
Na konci show se s mnohými „Thank you so very much!“ po přídavku rozloučil a zasel do našich metalových srdcí úžasné vzpomínky na jeden z koncertů The Epitaph Tour 2012. Jen mě trošku zamrzelo, že nehráli United a Better By You, Better Than Me. Ale kdyby měli hrát všechny svoje hity, na to by jim jeden večer opravdu nestačil.
Na celé akci mě překvapila spousta věcí, nejvíc však fakt, že skoro všichni metaloví fanoušci (i hudebníci samotní) měli na nohou sportovní boty nebo hadrové Conversky. Byla jsem ve Steelech jako člen menšiny fanoušků těžké obuvi. Ale Rob Halford nezklamal – na jeho nohách se leskly vysoké boty s množstvím cvočků a pyramid.
Na závěr bych chtěla dodat, že mi Rob Halford zamával. Jsem v nebi.
