V první části článku jsme se podívali na tehdejší Polskou lidovou republiku, kde místní těžkooděnci nasadili pomyslnou heavy laťku pěkně vysoko. Jak na tom byly další takzvané bratrské státy? Abychom se netrmáceli daleko, namíříme si to sousedního Východního Německa, chcete-li do DDR. Zastoupení „rockových dederónů“ v tehdejších prodejnách Supraphonu bylo poměrně bohaté. Hlavní prim hrály kapely PUHDYS a KARAT. Za zmínku stojí live album Live in Friedrichpalast (1979) nebo „karatovská“ Der blaue Planet z roku 1982. Východoberlínští KARATi prodali Modré planety 1,3 milionů výlisků, čímž se zařadili mezi místní prominenty. Textová stránka pojednávala o hrozbě ekologické a nukleární katastrofy. Z místní čtvrti PANKOW se v roce 1981 vyřítili na místní scénu tvrďáci stejného jména, které však ofouknul lehce punkový vítr ve stylu CLASH. PUHDYS a KARAT, v tu dobu hráli solidní rock, často okupovali rádia a obrazovky československých televizí.
P.P.P. (Pěkně Pekelný Perkelt)
Při vzpomínkách na socialistické Maďarsko se dnešním rockerským pamětníkům vybaví nezapomenutelné koncerty kapel zvučných jmen. V roce 1987 zde například vystoupili QUEEN, z koncertu rockové královny byl také pořízen záznam QUEEN - Live in Budapest. Do metropole na Dunaji také zavítali v letech 1984, 1986 a 1988 IRON MAIDEN. Nelze pominout ani nákupy metalového oblečení, nášivek, stahováků a trik, které byly tehdy velice žádané. Je obecně známé, že Maďaři se nespokojili jen s importovanou hutnou muzikou. Kapely jako OMEGA či KARTHAGO není třeba představovat, jejich oblíbenost mezi domácími rockery se datuje několik desítek let nazpět. K méně známým tvrďákům patří POKOLGÉP s plackou nazvanou Totális metál vydanou v roce 1984. Z této je i velký hit A jel. Další, velmi ostrý NWOBHM guláš uvařili v roce 1988 OSSIAN v podobě LP Acélszív. Ve stejném roce vyšlo album Anno Domini blackmetalových tyranů TORMENTOR. Jeho ohlas v metalové komunitě se dá snad přirovnat k našim MASTER’S HAMMER. Jejich chrlič Attila Csihar je fandům černého kovu jistě známá postava.
Na zdarovje metalla
Kdyby mi někdo v devadesátých letech tvrdil, že u našeho velkého bratra - Sovětského svazu duní podzemní hevík, měl bych mírně řečeno za slabomyslného. Nicméně imperialistický hudební zlořád vnikl i do podhoubí tak spořádané socialistické kultury jako byl SSSR. Je samozřejmé, že výtvory metalových stachanovců nebyly servírovány posluchačům jako počiny sovětských popcelebrit typu Aly Pugačevové. Koncem devadesátých let se vlivem perestrojky stavidla uvolnila a kapely jako AQUARIUM, ALISA nebo ČERNOJ KOFE vydaly slušné LPíčka. Pokud se vám zdá černá káva slabá, poslechněte si trashery s výmluvným názvem KOROZZIA METALLA a jejich pecku Phantom nebo song Toksiman od smečky KLINIKA. Z dalších dobrých kapel můžeme jmenovat skupiny jako ARIA, GORKY PARK, AVTOGRAF či KRUIZ.
Uriáši z Transylvánie nebo Motoráci z Jugošky
Pro většinu z nás je balkánská rocková kultura velkou neznámou. Nevzpomínám si, že by nějaký distributor do naší domoviny dovezl nahrávku ocejchovanou hutným soundem. Nicméně ani takové země jako Rumunsko, tehdejší Jugoslávie nebo Turecko nezůstaly kovovému opojení nic dlužné. Rockeři IRIS táhnou rockovou káru od roku 1984, ve své domovině mají status megahvězd. V roce 2007 je dekoroval rumunský prezident za jejich třicetiletou činnost. Ve stejný den pak hráli pro 15 tisíc fanoušků. Jejich tvorba vychází z pilířů hard rocku, Led Zeppelin, Uriah Heep nebo Deep Purple. Další jsou jugoslávští GORDI (viz foto) se svým motorizovaným rachotem. Prostě občas jejich slavnější vzory vykouknou, ale vzápětí vás zpěv opět usadí na Balkán. Kapela fungovala od roku 1978 do roku 1982 a jejich solidní rámus je i dnes lehce stravitelný. Nejmladší z trojice jsou Turci DR. SKULL. Vznikli v roce 1990 a mají na svědomí tři placky. Dvě nazpívané v angličtině, poslední v jejich rodném jazyce. Pohybují se ve vodách NWOBHM.
Závěrem se nabízí otázka, proč zmiňuji kapely, o kterých mnozí z nás nikdy neslyšeli a jejichž jména jsou pokrytá notným nánosem prachu. Některé přežily do dnešní doby, jiné pověsily kytaru na hřebík. Ale přece si myslím, že si připomenutí všichni zaslouží. Nejde o to, jak uměli či neuměli hrát, ale o chuť začít něco nového, do té doby nevyzkoušeného. Za to patří všem pořádné metalové poplácání po ramenou.
