Ač jsme v pátek prožili divokou žižkovskou noc, vyrazili jsme v sobotu opět na koncert. Důvodem byla švédská formace Opeth, která se do matičky Prahy vrátila tuším po 5 letech. Minulou pětiletku jsem je žel bohu neviděl a proto bylo určitou povinností a to milou, zúčastnit se jejich koncertu.
Ten se konal 25.02. v Praze v útrobách MeetFactory. Tedy v objektu, který dříve stál ladem, než do něj výtvarník David Černý, hudebník David Koller a režisérka Alice Nellis zainvestovali energii a peníze, aby mohl na torzu staré haly vzniknout multikulturní prostor nejen na koncerty, ale také pro pořádání výstav či jiných uměleckých projektů. Rekonstruovaná hala působí vcelku vkusně, zachovala si kus své industriální podoby, ale přitom se návštěvník cítí poměrně komfortně v porovnání s jinými koncertními místy. Je vidět, že prostor je udržován, aby si zachoval příjemnou atmosféru.
Vytoužený koncert měl začít v 19h a proto mě trošku překvapilo, že vstup do haly byl otevřen skutečně s úderem 19h. Osobně jsem přišel na místo dejme tomu v 19:15 a před halou, venku se vytvořil asi 150 hlavý shluk, fronta lidí čekajících na utržení v předprodeji již zakoupených lístků. Naopak příjemné bylo, že koncert byl nekuřácký. Tedy kouřilo se jen v předsálí. Toto opatření jsem ocenil a to jsem celkem vášnivý kuřák.
Ale zpět k muzice. Jako předskokany před Opeth jsme měli možnost slyšet partu, která si říká Von Hertzen Brothers. Pro mě osobně to byl první kontakt s touto kapelou a musím říct, že mě přesvědčili. Ono předskakovat mistry není určitě lehký úkol, ale VHB to zvládli podle mě skvěle. Důkazem toho byla i reakce publika, které na začátku setu bylo mírně chladnější nebo konzervativní, avšak nakonec vystoupení VHB se objevil plný les zvednutých tleskajících rukou. VHB nám zahráli povedený progressive rock v klasickém složení bicí, basa, kytary, klávesy. Za nejvýraznější prvek jejích tvorby bych si dovolil označit vokální linky, kdy velice často zpívali pánové trio, duet nebo používali kombinace s mluveným slovem. Jejich melodický zpěv byl aranžován do velice nápaditých melodií. Ty měly něco z popové chytlavosti, ale zároveň byly vnitřní strukturou poměrně zábavně komplikované. Na podiu působila kapela velice energicky. VHB jsou určitě skupina, která potěší milovníky dobré progresivní muziky a pokud jste je, stejně jako já, doposud nezaznamenali, určitě si je najděte a poslechněte.
A už tady máme hlavní hvězdy. Opeth. Opět po letech v Praze. Než se dostaneme k jejich vystoupení, musím ještě pochválit zvukaře. Jak zvuk předkapely, tak samotných Opeth byl čitelný (až na výjimky) a hlavně dávka decibelů byla na příjemně poslouchatelné úrovni. Konečně někdo pochopil, že na živáku vám nemusí prasknout hlava hlasitostí produkce. Stejně tak jsem neviděl záměrný nešvar - předkapela horší zvuk, aby pak vynikla hvězda koncertu.
Opeth jsou hudebníci „par excellence“ a to jak instrumentální dovedností, tak celkovým průběhem vystoupení, dramaturgií atd. Velice rozumně začali celý set svými pomalejšími komorními kousky, které hráli snad naprosto stejně, jako kdybyste si pustili desku doma. Bylo velice příjemné poslouchat a pozorovat neuvěřitelnou lehkost a preciznost jejich hraní. K celkově povedené produkci přispěla i práce osvětlovače. Tady jsem zaznamenal posun od předkapely k Opeth. Zatímco na VHB světla poblikávala víceméně automaticky či intuitivně, při vystoupení Opeth měla jasný smysl a kopírovala hudební motivy.
Dokonce bylo možné postřehnout vychytávky stylu krátkého okamžiku tmy, po kterém následoval krátký okamžik žlutého světla zaměřená přímo na zpěváka, který oběma rukama kynul ďáblovo znamení. Tato celá libůstka trvala asi 3 vteřiny a byla důkazem toho, že Opeth nechávají nic náhodě nebo nedotažené. A přesně v tomto precizním duchu odehráli svoji komorní část vystoupení . A světe div se, přesně ve chvíli, kdy posluchači za mnou začali pokřikovat „hrajeme ale tvrdě chlapi!“ a utěšovat se tím, že si Blackwater park pustí alespoň cestou domů v autě, začali Opeth sázet jednu pecku za druhou a krásným průřezem alby uspokojili nadržené publikum. Celkový dojem z vystoupení mi kazila jen jakási sterilita celku. Když porovnám Opeth s Dream Theater, což je podobný šálek kávy, tak Američani mají obrovskou šou. Na můj vkus vlastně až moc „americkou“ ale trochu to k živému hraní patří. A Opeth jsou přesně na druhé straně křivky. Cena za preciznost vystoupení je sterilita. Největší šou je maximálně přechod kytaristy z jenoho postu na druhý a zpět. Nemluvě o upovídaném frontmanovi. Ten se sice snaží dělat vtipy a asi je i vtipný, ale jeho kamenná tvář by zahanbila i elitní hráče pokeru. Suma sumárum je toto asi jediná výtka, kterou mám na srdci, protože jinak bylo vystoupení opravdu ukázkou spořádanosti a poctivého přístupu k hudbě. Klobouk dolů před Opeth i před Von hertzen Brother, kteří nás tento večer bavili.
