Když před třiceti lety slavil OLYMPIC "neuvěřitelné" dvacáté výročí ,vyšla v jednom magazínu takřka sci-fi povídka o tom,že v roce 2012,v době roztodivných hudebních aparátů,které už ani nepotřebují člověčí asistenci,slaví OLYMPIC padesáté výročí.Muzikanti jsou přivezeni na pódium,kde na své stařičké nástroje hrají své ještě starší hity už pro pátou posluchačskou generaci.Autorem této legrácky sice nebyl Jules Verne,přesto se uvedená vize téměř do puntíku splnila. Půlstoletí to rozhodně nebylo jen plné úspěchů,kapela několikrát přežila klinickou smrt /třeba období s Jiřím Kornem/ a jednou dokonce i tu skutečnou,to když po třicátinách Petr Janda OLYMPIC rozpustil.Kdo tu dobu pamatuje,ví,že to nebyl jen reklamní tah,lidé tehdy na koncerty opravdu nechodili.Zdálo se,že se nad legendou jednou provždy zavřela voda.Když ale později kapelníka omrzela zahálka a povolal spoluhráče do studia k nahrání výtečného alba Dávno,bylo rozhodnuto:kapela jede dál!Od té doby už jde OLYMPIC vlastně jen do kopce a nikdo neví,kde najde svůj vrchol.A že se přitom rozhodně nijak nezadýchá,dokazují další velmi dobré studiové počiny /Brejle,Karavana,Dám si tě klonovat,Sopka/.Letos tedy pánové dorazili do tábora číslo padesát,kde uspořádali sérii mejdanů pro dámy i pány,děti i dědky,zkrátka pro každého,kdo si rád zazpívá o tom „jak se lítá vzhůru.“ Poslední zastávka byla naplánována na první prosincový den do pražské O2 Arény.Nemám ten barák rád a on,jako by to věděl a chtěl se pomstít.Představte si,že přibližně pět minut před plánovaným začátkem produkce přijdete do hlediště,chcete si sednout na své místo…a zjistíte,že neexistuje!Sešlo se nás poměrně dost s tímto problémem,který tak nějak neměl řešení.Chlapec v zelené pořadatelské vestě prohlásil,že od toho tu není a vzal kramle s doporučením,abychom se vrátili do přízemí k informacím,což se ovšem,vzhledem k blížícímu se začátku,nesetkalo s pochopením.Naštěstí se lidé přišli bavit,po konfliktu nikdo netoužil a tak jsme se i my,se vstupenkami na neexistující místa,nějak poskládali.
O intro k celému večeru se postaral Český národní symfonický orchestr směsí slavných melodií OLYMPIKU.Bylo to působivé,ale na můj vkus trochu moc dlouhé.Sama kapela pak svoji show zahájila novinkou My už jiný nebudem a bylo znát,že zrovna tenhle song lidé ještě naposlouchaný nemají.Publiku vůbec trvalo dost dlouhou dobu,než se zahřálo na provozní teplotu,prakticky celou první polovinu se jen zdvořile zatleskalo na konci písničky.Výjímkou,potvrzující pravidlo byla snad jen hitovka Proč zrovna ty.Mimochodem,z jakého důvodu se tenhle kousek nehraje na „běžných“ koncertech je mi záhadou.Částečně chlad publika dokázala rozehřát Marta Jandová,která si s tátou přišla zazpívat Otázky,ale definitivně hráz zbořil až Dědečkův duch.Od té doby už to konečně vypadalo jako na rockovém koncertě.Proč to neklapalo hned od začátku?Příčin je několik:Především na koncert dorazila část návštěvníků,která rozhodně není klasickým rockovým publikem a která přišla především na největší hity.Atmosféře neprospěly ani prostoje mezi písněmi a svůj díl viny měl,alespoň dle mého názoru, i orchestr,v některých pasážích totiž kapelu převálcoval. Playlist asi nikdy nebude ideální.Petr Janda popisoval,že o každou píseň se sváděl boj a je jasné,že asi nebyl nikdo,komu by něco nechybělo.Já bych místo léta omílaného „výcucu“ z Prázdnin na Zemi uvítal třeba Marathón, Vůni benzínu bych si odpustil úplně a docela rád bych vyslechl speedovku Jako tele na vrata /ta by ale asi neudělala radost těm nejstarším ročníkům/.Na druhou stranu,nikdy by mě nenapadlo,že naživo uslyším třeba Nebezpečnou postavu.Tahle vykopávka,kterou ,kdoví proč,zpíval Milan Broum,byla navíc ještě obohacena o basové sólo,před nímž by se postavil do pozoru i Joey DeMaio a výživné sólíčko přidal i Janda.Orchestr měl své vrcholy dva.Jeden očekávaný v podobě duelu kytara-housle během instrumentálky Stejskání,druhý velmi překvapivý,při polozapomenuté baladě Je to tvá vina,kdy Janda odložil kytaru a také zbytek kapely se stáhl do ústraní.Symfonici si ovšem show užívali i když nehráli.Během vzpomínkové Jednou se zapojili do iluminace a když došlo na Dynamit,tak se část z nich dala dokonce do pohybu.V tu dobu už ale jela téměř celá hala,poslední třetina byla totiž absolutně strhující.Takže jsme jeli na Zelenou,honili Želvu,slibovali,že nebudeme pít nebo koukali do Okna mé lásky…zkrátka,probrali jsme všechno nejpodstatnější,čím se do OLYMPIC zapsal do historie.Grandiózní finále smazalo všechny rozpaky a když Janda mluvil o oslavě šedesátého výročí,člověk by mu to snad i věřil. Jakkoliv to zní jako otřepané klišé,OLYMPIC prokázal,že do důchodu,natož do starého železa rozhodně nepatří.Nevím sice,jak se po dvouhodinovém koncertě cítí sedmdesátník Petr Janda,ale na pódiu působí stejně vitálně,jako v roce 1981,kdy jsem OLYMPIC viděl živě poprvé.A byl bych rád,aby padesátková show nebyla tou,kdy jsem ho viděl naposledy.
