Nad dloužícími se stíny řas na tváři malého chlapce se pomalu snáší snový plášť. Spi, dítě, spi, navštiv nejzašší kouty své duše, vybav si myšlenky, které jsi hledal a nech se očarovat kouzlem hudby. Setmělo se a na té holé planině není nic, kromě toho velikého stanu. Vypadá jako věkem sešlý cirkusový stan. Cirkus to ale není, není to ani panoptikum. Je to imaginárium. Vedle něj stojí On, skladatel, poutník. Tuomas Lauri Johaness Holopainen, zvě Tě dál a ty podléháš. Tolik jsi o tom snil! Tolik jsi o tom přemýšleš, bál ses toho a doufal jsi. Teď to tu máš, tak vejdi do jeho duše!
Stan se ti otevírá, pomaloučku vstupuješ a rozhlížíš se kolem. „Taikatalvi“. Je tu prázdno, ticho. Všude pavučiny a pozůstatky staré slávy. Když v tom zazní ten hlas. Marco Tapani Hietala. Ten hlas je známý, uklidňuje tě, láká tě. Ponoříš se, jsi definitivně odhodlaný zjistit to tajemství.
Když tu se náhle staré divadlo probouzí a ty se nestačíš rozhlížet. Z koutů na tebe vyskakují klauni, gymnasté a artisté. Všemu tomu velí Ona. Anette Olzon. To je ta nenáviděná. Je tu chaos, šedé odstíny získávají své barvy, děsí tě ty pomalované obličeje. Přesto máš dobrý pocit, děje se to, co sis tolik přál! Vidíš své vysněné představení! Ta dáma Ti ukazuje, kým byla a ukazuje ti, kým je teď, jen podlehni tónům „Storytime“ a můžeš jít dál!
Scéna se mění. Divadlo mizí, klauni se rozplynuli jako ranní mlha. Zůstává tu ona. Ale nevšímá si tě. Vidíš proč, je pod vedením vousatého pána. Ano, je to Marco. V nevídané roli. To on rozhoduje, on budí strach, ale je obdivován, protože z mála dokáže udělat vše a ona mu naprosto podléhá, možná i zapomeneš, že tu je, protože on je tak démonický. Budí obdiv, strach, úctu a ohromení. Vládne všemu, jí, řece i těm mladým duším, jenž se v slepé poslušnosti připojili k té hrůzné symfonii. Tak vypadá „Ghost river“.
Tep ti stoupá, hlava je zmatená, tak zpomal, lásko, zpomal („Slow, love, slow“)! V tom kolotoči omdléváš a probouzí tě svěží vánek vonícího moře. Otevíráš pomalu oči. Vlny omývají skalnaté pobřeží, na němž stojí kabaret. Je tu dáma. Je to ona, ano. Nebo snad ne? Nechce ti ukázat svou tvář, je to opravdu ona? Ona, kterou jsi opovrhoval? Laškuje, mate tě, chceš ji polapit, ale ona ti uniká jako vítr mezi prsty. Zamiloval jsi se. Běžíš dlouho, až ona nakonec zmizí docela. Pláčeš . . . jsi sám, jen ty a čas, který plyne stejně jako tvé slzy po čisté tváři.
Nostalgie mizí, stejně jako obraz dámy. „I Want My Tears Back“. Tóny se střídají rychle, zřetelně a známě, jsi ve svém živlu, tohle přece znáš! Oddechl jsi si, že jsi na své půdě. Oddáváš se tanci, radosti, severským nástrojům, opilým proslovům a chtíčům. Opájíš se, svět se točí, dostal tě, už zase. Jsi jeho, už tě nepustí. Nohy se pletou, ale nedokáží přestat slavit tancem.
Po dlouhé noci nastává krušné ráno. Chytili tě, zmocnili se tě, duše zemřelých dětí lkají a ty, uvězněn v jeskyni stínů, zkoumáš svá symfonická pouta a chceš se z nich dostat. Strach je ale větší než ty. Přichází paní domu. Je to šeredná čarodějnice a přece je to stále ona! Takhle sis mě vždycky představoval, ptá se. Takhle jsi to chtěl? Dobrá, vyhovíme ti! Sype ti sůl do ran, vysmívá se. A přece i ona podléhá strachu. Podléhá Jemu! On je zpátky a opět velí! A není zlý. Není ani dobrý. Přesto úcta trvá, když předvádí sílu svého hlasu. Vše jede ve svých kolejích, on to dokáže zkrotit, „Scaretale“!
Zážitků je moc, opět padáš v mdloby, v dáli slyšíš „Arabesque“ a cítíš změnu, někam putuješ, tvá duše letí přes údolí, hory i nekonečné lesy. Letí na místo určení, „Turn Loose The Mermaids“ čeká aby tě ukonejšila.
Hladí tě jemně, omývá znavená víčka slanou vodou a její jemnost ti do žil vlévá novou sílu. Tolik potřebnou. Jsem v nebi, ptáš se. Odpovědi se ti však nedostává, zpěv sirén tě láká na další cestu do nejskrytějších fantasií. A ty se vydáváš zjistit cíl své cesty.
Cesta je dlouhá, ale rychle ubíhá, protože tóny „Rest Calm“ tě nabíjí životem. Víš, že pokračovat je správné a užíváš si to. Vzhlížíš k zítřkům, aniž zapomínáš na včerejšky. Plavba je klidná. Oni dva tě ukonější vždycky. Připlouváš na známě neznámé pobřezí. Bílý písek, tak prázdno a tak plno. Dýcháš čerstvý vzduch, doplňuješ zásoby, protože víš, že ten cíl, kam míříš je blízko. A víš, že je tu někdo, kdo ti pomůže ho najít. A je jich víc. „The Crow, The Owl And The Dove“.
Je to tu. Velký okamžik dne. Poslední jízda („Last Ride Of The Day“). Chceš se do toho vrhnout po hlavě, ale ona ti to nedovolí, buď opatrný, pozvolna! Varuje a pak už tě pouští do lunaparku snů. Kolotoč života běží a lampiony ozářily celou oblohu. Oči se blýskají je tu vše, co sis tolik přál. Ochutnáváš plnými doušky. Ptáš se, smíš-li. Ale ono tě to pohltí, celého, neohlížíš se, jen dál, dál, co je za rohem?
Ano, tohle za to stálo . . . tohle jsem já . . . „Song Of Me“. Prošel jsem vším, pohlédl jsem do těch koutů, oprášil jsem staré fantasie hluboko chované v mém srdci. Zažil jsem hluboké touhy, prožil zakázané náděje i hrůzy. Symfonie života mého! A oni to ví a říkají mi to, co nechci slyšet, chci se vrátit, chci to vše prožít znova. Nenechají mě, musí to dopovědět, proč?
Vydržím jejich řeči, duchaplné řeči . . . A s velmi živou vzpomínkou zvanou „ Imaginaerum“ vše prožívám znovu, vzdáleně, mizí mi to před očima, chytám rozuteklé myšlenky, ale ony jsou dál a dál, mizí v černých dírách, já se probouzím a vím, že jsem prožila něco neskutečného a neopakovatelného . . .
Takhle vidím Imaginaerum já. Jak ho vidí sám autor, Tuomas Holopainen, uvidíme na přelomu jara s létem, příští rok . . .
