Jsou to ale paradoxy. Loni jsem se přiznal k tomu, že v době vzniku METALFESTU jsem této akci dával tak tři roky, ovšem famózní line-up třetího ročníku mne přesvědčil o tom, že se rodí něco zajímavého. A rok se s rokem ještě ani nesešel a už mi to zase připadá, že by se svět bez českého METALFESTU určitě obešel. Pořadatelé sice nasadili jako hlavní hvězdu silný kalibr v podobě návratu KINGA DIAMONDA, ovšem jinak to žádná velká sláva nebyla. Pětadvacet kapel na tři dny rozhodně není nijak závratné číslo, k tomu jich je téměř třetina domácích, přičemž, při vší úctě, není to ani ta nejvyšší tuzemská liga, ale hlavně, rozjasní-li festival především zahraniční hvězdy, pak oproti loňsku bylo dost šero, pokud ne úplná tma. Zkrátka, co se mě týče, nechat si ujít kvalitně obsazenou neděli v čele s Kingem nepřicházelo v úvahu, ovšem dost dlouho jsem si pohrával s myšlenkou, že oželím U.D.O.a SATYRICON /pátek/ resp. EX DEO a KATAKLYSM /sobota/. Už s ohledem na apokalyptickou věštbu rosniček. Nakonec jsem se rozhodl vyrazit už v pátek a dobře mi tak! To, co se odehrávalo v lochotínském areálu totiž mnohem víc připomínalo film Blade Runner, než hudební festival.
Už POWER 5, kteří v pátek celou akci zahajovali, se dali vydržet pouze jeden a půl písničky a ukrutný šplách vyhnal většinu návštěvníků do pivních stanů, kde pak strávili i dalšího českého zástupce, SALAMANDRU. Až na třetí kapelu se počasí umoudřilo a ostravský CITRON už tak hrál alespoň před jakous takous návštěvou. Nestoři českého metalu se v poslední době snaží oživit zašlou slávu za pomoci retro tour k prvním dvěma deskám, ale myslím, že k velkému úspěchu to nepovede. Ano, nostalgická hodinka s nimi byla vcelku příjemná, ale že bych se kvůli tomu hned hnal na další koncerty?
To kvarteto švédských amazonek CRUCIFIED BARBARA, to byla jiná. Ženské rockové kapely mě neberou, obvykle je to spíš ke koukání než k poslechu, ale Ukřižovaná Barbara za to umí vzít pořádně. Trio blondýnek, které do útoku vede Xena s kytarou, rozjelo mimořádně sympatickou a vydařenou show, během níž holky, snad aby působily stejně drsně, jako jejich jména /Coldheart, Force, Evileye, Wicked/, co chvíli odšpuntovávaly plechovky s Gambáčem a došlo i na cigárko. Jejich živočišné vystoupení zřejmě zaujalo i vrchního nebeského hasiče, který sice poslal dolů dalších pár kapek, ale potom svou proudnici utáhl a až do soboty dal pokoj.
Hudba PINK CREAM 69 mi nikdy nic moc neříkala a o jejich názvu si odjakživa myslím, že ho museli vyhrát někde v televizní soutěži. Takhle stupidně se přece nemůže nikdo pojmenovat dobrovolně! Nechci jejich vystoupení nějak záměrně hanět, takže snad jen tolik: S pivkem v ruce to z horní části amfiteátru vypadalo celkem slušně a David Readman je dobrý zpěvák. Velké nadšení ale PINK CREAM 69 nevzbudili. U.D.O. mají za sebou dvě změny v sestavě a novou desku, z které ovšem zazněly pouhé dva songy. Což je škoda, protože Steelhammer je vynikající album. Chlapík s cirkulárkou v hrdle ale má odkud brát a je jedno, jestli jde o notoricky známé acceptoviny nebo kousky od vlastní kapely. Dav je nadšen a muzikanti rovněž, především na obou nových kytaristech je znát, že je hraní s železným dědkem baví. Aby také ne, jestli lze někomu věřit, že má kovové srdce, je to právě Udo. Skvělý mejdan vrcholí trojblokem Heart-Balls-Shark, který snad dostal do pohybu úplně každého, kdo ho byl schopen. Pravda, počasí způsobilo, že několik pohybu neschopných se našlo…
Závěr večera patřil norskému božstvu SATYRICONa jediné, co se o jejich vystoupení dá říct je FAMÓZNÍ! O hudbě nemůže být pochyb, ovšem k úžasné atmosféře přispělo i chování účinkujících na pódiu. Jindy chladní a nepřístupně se tvářící muzikanti najednou vypadali jako normální kapela, která si užívá show spolu s fanoušky. Bylo to nádherné zakončení uplakaného dne a svádělo to k optimismu. A všichni, kdo si na „tiskovce“ v pivním stanu mysleli, že to s počasím nebude tak horké, měli pravdu. Bylo to mokré. Velmi mokré!
Sobota vzbudila návštěvníky, jak jinak, deštěm. Optimisté byli zatlačeni do těžké defenzívy a nijak neprotestovali. Na první kapelu, jíž byli EAGLEHEART pršelo, což bylo ještě docela fajn. Lít začalo až za chvíli .Brněnská úderka měla, i přes dopolední čas, slušnou návštěvu i odezvu. Víc jsem se ale těšil na další spolek. Německé ACCUSER jsem měl rád od osmdesátých let, ale pak jsem je nějak přestal registrovat, když si asi před patnácti lety dali pauzičku a vlastně jsem je znovu objevil až když vešla ve známost jejich účast na METALFESTU. Pánové sice vypadali jako parta postarších rybářů, ale hraje jim to naprosto skvěle. Nadupaný thrash, okořeněný brutálním hlasovým projevem Franka Thomse mi vylepšil na náladu, což ovšem ihned po skončení jejich setu změnil festivalový moderátor, který oznámil, že by se lidé měli vystěhovat z kempů, neboť hrozí zaplavení! Následující SEBASTIEN jsem tudíž neviděl, protože bylo třeba vyřešit, jak s touto informací naložit. Déšť rozhodnutí usnadnil: Po EX DEO jedu domů a vrátím se ráno!
EX DEO bych nevynechal ani kdyby z nebe padaly exkrementy. No, to možná jo, ale voda se ještě chvíli dala vydržet. A stálo to za to. Necelá hodinka římské dějepravy, kterou vedl Maurizio Iacono byla luxusní! O dalším dění nic nevím /posbíral jsem svých pět švestek, vlastně čtyři, stan zůstal na místě/ a vyrazil k domovu. Cestou ku Praze jsem viděl zlověstně stoupající Vltavu, ale nějak jsem neshledával důvod ke znepokojení.
Neděle začala bez deště. V deset se Plzní potulovaly skupinky fotbalových fandů, slavících včerejší vítězství v lize a z nebe se nesnášelo vůbec nic. Déšť si tentokrát vtipně počkal až na začátek festivalového dne. Já předtím zjistil, že můj stan, zanechaný svému osudu zůstal naprosto nedotčen, zatímco mnozí z těch, kdo se přestěhovali do parku skončili ve vodě. Chvála pořadatelům!
Poslední, nejnabitější den odstartovali švédští ENFORCER. Skvělá old school kapela, kterou táhne vynikající zpívající kytarista Olof Wikstrand má za sebou tři desky a nakročeno ke slušné kariéře. Podle hesla Pomalé písně jen zdržují proletěla neuvěřitelným tempem Lochotínem a v nikom nemohla zanechat jiný než pozitivní dojem. Ladislavu Křížkovi od dob příšernosti, nazvané DAMIENS, nevěřím ani slovo ,i kdyby zpíval jako Ďábel. Což nezpívá. Nevěřím mu tedy pochopitelně ani reinkarnaci KREYSON. Kdo tuhle kdysi metalovou ikonu dlouho neviděl, musel být v šoku. Namísto démonického pěvce napochodoval před publikum obtloustlý strejda, který řídnoucí kštici ukrývá pod čepicí a kapucou. A že jeho hlas je dávno za zenitem, o tom jsme se mohli přesvědčit především ve starších kouscích, které Křížek zkrátka nedal. Momentálně chystá KREYSON comebackové album, po křížkovsku skromně nazvané Návrat krále, které produkuje Andy LaRocque, dvorní kytarista KINGA DIAMONDA. Předvedené tři songy ukazují, že půjde spíš o návrat králíčka. Vykrmeného a krotkého.
Dánští MERCENARY zase vrátily všechno do těch správných kolejí. Vynikající vystoupení však znovu začal rozhánět sílící déšť. Velká škoda, protože pod pódiem se to začalo docela slušně rozjíždět. Co se ale nepovedlo Dánům, to dokázali němečtí VARG. Kapela, která je mi sympatická nejen muzikou ale i názory, si z deště nedělala vůbec nic a k témuž strhla i všechny přítomné. Rise Up middle finger to the sky! Fuck You,God! Fuck You Rain! zařval Freki z pódia a vyprovokoval tím zmíněné k ještě větší aktivitě. Za celé tři dny snad nepršelo tolik, jako při VARG. Zdálo se ale, že už je to každému jedno, v kotli se rozjel slušný moshing a velké finále přišlo, když kapela pozvala na závěr všechny dámy na pódium. Všechny sice nepřišly, ale taneček dvacítky dívek z pomalovanými příšerkami v zádech, to byl skutečně zážitek.
Nastal čas na Happy Metal Party. FREEDOM CALL šíří dobrou muziku i pozitivní náladu tak nakažlivě, že by i virus neštovic záviděl. Chrisu Bayovi nezmizí za celou dobu úsměv z tváře a fans mu to vrací sborovým vyzpěvováním refrénů. Dojde dokonce i na menší zázrak. Nevím, kolik lidí si toho všimlo, ale když Chris nejprve slíbil, že přinese slunce a vzápětí spustil příšernou reggae verzi Mr. Evil, sluníčko sice nevysvitlo, ale přesně v tu chvíli přestalo pršet. A déšť dal, až na pár občasných záchvěvů, pokoj prakticky až do konce. KORPIKLAANI, stejně jako jiné podobné spolky, nejsou můj šálek čaje. Část jejich setu jsem tudíž strávil sháněním kusu žvance a nijak moc jsem nelitoval. Ani ta druhá půlka, viděná z vrcholu amfiteátru mi nic moc neříkala. Ale objektivně je nutno říct, že hodně lidí se bavilo.
Ještě o stupeň výš posunuli zábavu AIRBOURNE. Je mi srdečně jedno, co si o tomhle AC-dorostu myslí kritika, pro mne je to úžasná parta. Skvělé rockové písničky, podané s obrovskou energií, kterou vysílá především Joel O´Keeffe. Tenhle cvok mlátí hlavou o podlahu, vyšplhá ke střeše pódia nebo se tluče do palice plechovkou s pivem tak dlouho, dokud z ní pěnivý mok nezačne stříkat a je na něm vidět, jak si to všechno užívá. A nejen on. Nechte tuhle kapelu zahrát na Olšanských hřbitovech a celej Kalousek může se svou důchodovou reformou odpochodovat do zádele, protože muzika AIRBOURNE probudí k životu každého!
Grandiózní finále obstaral KING DIAMOND. Jedna z nejvýraznějších osobností světového metalu rozehrála úchvatné divadelní představení, během něhož zapálila svíci, představila nám šílenou babičku, která vaří čaj s krví, popovídala si u hrobu se sestřičkou Missy, vysvětlila u jiného hrobu malé Lucy, že nemusí mít strach, předvedla trochu woodoo a seznámila nás s těhotnou Miriam, která nakonec přímo na pódiu porodila zrůdnou Abigail. Podtrženo sečteno: velkolepé, dechberoucí, nádherné! A abych nepopisoval jen viděné, dodám, že kapela šlape bezchybně a sám maestro pěje jako zamlada!
Uslzený METALFEST byl u konce, zbývalo vypít posledních pár piv, převléknout se do suchého a vyrazit do reality. Ta byla drsná! Až po návratu domů si člověk uvědomil, jak bezvýznamný je jeden propršený festival vedle toho, co se kolem něj děje.V zpomínky na U.D.O., SATYRICON nebo KINGA se ztratily v přívalech vody, která sužuje půl republiky. Snad se tedy ten příští METALFEST bude konat za přívětivějších podmínek.
Závěrečné Post Scriptum posílám pořadatelům. Zálohované kelímky jsou dobrý nápad, ale umístit jediné výkupní místo až na vrchol areálu je hloupost nebetyčná! A nápad poslat lidi z kempu do parku, kam stéká voda snad z celé Plzně, to byla taky myšlenka, hodná ocenění.
Text a foto: EdwardTheIron
Fotogalerii Radka Šicha najdete zde Fotogalerii Zdenka Zeleného najdete zde
