Když se v roce 2010 objevil v kalendáři letních akcí jakýsi METALFEST, nepovažoval jsem to za dobrý nápad. Festivalů je v téhle zemi až až a metal má svůj svátek na velmi slušně zavedeném Masters of Rock ve Vizovicích. Upřímně se přiznám, že moc šancí na dlouhověkost jsem METALFESTU nedával. Leč po dvou letech je všechno jinak, festival nejenže přežil, ale letos co do obsazení svého vizovického bratříčka dokonce zválcoval! A když pořadatelé oznámili, že headlinerem pro letošní ročník bude americká legenda MEGADETH, rozhodl jsem se i já přesunout své staré kosti druhý červnový víkend do Plzně. Bohužel, pouze na dva dny, pracovní povinosti mě hnaly domů už v neděli.
Rosničky pro tento termín předpovídaly mimořádně hnusné počasí a bohužel se celkem trefily. Byla to ale jediná nepříjemnost, která plzeňskou slezinu potkala. Jinak šlo opravdu o veskrze příjemnou akci - skvělý line-up, krásné prostředí, velmi přívětivé ceny za merchandising... v podstatě nebýt jedinců, pro něž je začátek festivalu signálem k tomu, aby se chovali jako dobytek, nebylo by prakticky na co nadávat. Lochotínský amfiteátr má jednu velkou výhodu, ať už dění na pódiu sledujete odkudkoliv, vidíte naprosto skvěle. Snad jedině eskalátory mu chybí, šlapat ty schody několikrát denně, to je fakt nářez. A tenhle kouzelný prostor jako první kapela ovládli kanadští <strong>SKULL FIST</strong>. Moc příjemná kapela potěšila old school metalem a sympatickým vystoupením nejen na pódiu ale i v areálu, kde se ochotně dali do řeči s každým, kdo měl zájem.
Následující kalifornská tlupa FUELED BY FIRE přitloukla publikum k zemi zabijáckým thrash metalem a i jejich set měl něco do sebe. Naplno ovšem pro mě festival začal až s následující kapelou. Nejsem sice žádným velkým příznivcem black metalu ale Tom Warrior je tak velká persona, že bych si ji ujít nenechal za žádných okolností, nemluvě o tom, že TRIPTYKON hrají úžasnou hudbu. Křišťálový zvuk provázel nádherně mrazivou show, kde vedle mistra poutala pozornost i půvabná baskytaristka Vanja Slajh. Pravda, TRYPTIKON by slušela víc tma než čas těsně po poledni ale v tom nebyli sami. Bohužel, Slunce se na požádání vypnout nedá. I tak to ale byl luxusní zážitek. "TRIPTYKON bow to you" zvolal Tom na závěr vystoupení, ale mělo to být opačně: My se klaníme Vám! A snad to příště bude delší než nedůstojných třicet minut.
Jako fanda všeho pirátského zkrátka nemůžu nemít rád <strong>ALESTORM</strong>. Tahle tlupa okolo kapitána Christophera Bowese šaškovala už při zvukovce a o zábavu nebyla nouze ani během setu. Kapela má u nás už slušnou armádu fanoušků a bylo to znát. Kotel zvesela vyzpěvoval každý song, ať už vypalovačku Keelhauled nebo hospodskou baladu o Nancy, která byla ale tak nějak podivně zprzněná. ALESTORM přibrali druhého klávesistu a dá se říct, že pódiové produkci to velmi prospělo. A mneě by určitě prospělo vidět tuhle veselou partičku při vlastním vystoupení, už se napředkapelovala dost.
Pak bylo zase na chvíli po srandě, na scénu totiž vyběhli holandští LEGION OF THE DAMNED. Thrash až do morku kostí a vynikající bácmajter Erik Fleuren - to je pro mě tahle kapela. Strhující jízda v níž LOTD nedali vydechnout sobě ani publiku se zařadila mezi vrcholy festivalového dění, pro mě tedy určitě.
<strong>IN EXTREMO</strong> měli do Plzně přinést oheň, ale přišla s nimi voda. Přesně se začátkem jejich vystoupení se nad Lochotínem strhl takový liják, že němečtí bardové na chvíli dokonce produkci přerušili. Za pár minut už ale byly dudy opět v plné permanenci. Déšť si ovšem svou daň vybral, publikum znatelně prořídlo a atmosféra nebyla taková, jakou by si IN EXTREMO zasloužili. Škoda. Největším švédským muzikantem současnosti je bez diskuse Peter Tägtgren! A <strong>HYPOCRISY</strong> jsou jeho vlajkovou lodí. Novou desku chystá kapela až na příští rok, takže v Plzni došlo na ty největší pecky. Valley of The Damned, Fire In The Sky nebo Roswell 47, to jsou skutečné skvosty a koncert téhle smečky byl opravdovým zážitkem.
Potom už přišel čas na vzpomínky. Přiznávám, že z URIAH HEEP jsem měl trochu obavy, přece jenom velkou část publika tvořila mládež, která by k rockovým otcům nemusela mít až tak vřelý vztah. Omyl, velký omyl! Uriáši vtrhli na scénu jako velká voda a od prvních okamžiků měli Lochotín své straně. Bernie Shaw nejdřív vynadal Slunci, které se konečně ukázalo, pak předvedl svou znalost češtiny /"Jdeme na pivo"/ a hned na to se dal díla. Vysoká škola rocku, jinak se to nazvat nedá. Entuziasmus by kapela mohla prodávat po vagónech a pořád by ho měla dostatek, což se bohužel o mnohých hvězdách říct nedá.Bylo jedno, kam muzikanti sáhnou, jestli do posledního alba Into The Wild /titulka je fakt palba/ nebo do historie, každý song byl odehrán i přijat s nadšením a závěrečný dvojblok Gypsy a Easy Livin´ pak už roztancoval asi každého.
<strong>W.A.S.P.</strong> na sebe nechali čekat o dvacet minut déle než za zvuku intra, v němž byly chaoticky promíchány největší hity, nakráčeli na pódium. Kapela má dobu největší slávy už dávno za sebou, ale pořád vydává alba, která mají smysl. Koncert mi ale přišel jen jako profesionálně odvedená show. Blackie v současnosti oslavuje třicet let svého souboru, tenhle mejdan ale byl až příliš neosobní. Jasně, taky jsem si zařval On Your Knees, Wild Child nebo L.O.V.E. Machine, ale podobně jako kapela spíš jen z povinosti. A ani mi nějak moc nevadilo, že W.A.S.P. svůj set o deset minut zkrátili. Přišel čas na festivalového headlinera. Krátce po půl desáté se v záři reflektorů zjevil Dave Mustaine a Lochotínem se rozezněla píseň Never Dead. Zvláštní, na albu zní celkem tuctově ale jako otvírák má své kouzlo. Jenomže hned od prvních okamžiků je také jasné, že něco není v pořádku. Daveův zpěv nebyl vůbec slyšet. Stál jsem v prostoru před zvukařem a většinou jsem slyšel pouze nesrozumitelné mumlání nebo ani to ne a nejsem si jist, zda to nebylo záměrné, už proto, že hudba byla slyšet bezvadně. Dave ten den prostě nebyl v pohodě. Nejspíš se na tom podepsal onen incident na chorvatské části Metalfestu a leccos naznačila už zrušená autogramiáda. Velká škoda, set list měli totiž <strong>MEGADETH </strong>vynikající, ale i ty největší hity nejsou jako instrumentálky nic moc. Na sobotní ráno jsem se těšil od chvíle, kdy se mi dostala do rukou prvotina amerických <strong>HUNTRESS</strong>. Kapela, jejíž ústřední postavou je čtyřoktávová divoženka Jill Janus je novým zjevením na metalové scéně a vzhledem k tomu, že ji docela tlačí firma, téměř s jistotou se dá říct, že o ní ještě hodně uslyšíme. Jill v rozhovoru na stránkách kapely říká, že je vdaná za metal a když ji člověk vidí na pódiu tak by jí to i věřil. Frontwoman se vším všudy. Následující <strong>NEXUS INFERIS</strong> zaujali především vzhledem, kterého by se lekli i SLAYER, ale hudba mě nijak moc neoslovila. Jen jsem si říkal, že by se mi asi nechtělo takhle se zamatlat kvůli třiceti minutám. Domácí kapela <strong>DYMYTRY</strong> má v Česku obrovské množství příznivců a já pořád nějak moc nechápu proč. Přece jenom je mi mnohem bližší hudba Urbana otce než synka, ale uznávám ,že naživo má jejich energické vystoupení něco do sebe. Pro mě ale bylo nejzajímavější obsazení bubenické stoličky, kde byl k vidění skvělý Miloš Meier. Kapelu ovšem nesleduju, takže nevím, zda šlo o jednorázové vystoupení nebo dojde k trvalejší spolupráci. To následující <strong>GRAND MAGUS</strong> je má láska na první poslech. Bohužel, moc nás na tuhle kapelu pod pódiem nezůstalo, z čehož si ovšem švédské trio dělalo pramálo. JB i Fox si mezi písněmi vychutnávali kelímkový Gambáč a nás pár fajnšmekrů si zase vychutnávalo pecky z novinky The Hunt, ale především ty starší. Na další kapelu už ovšem bylo zase plno, a to poprávu, řečtí <strong>SEPTICFLESH</strong> hrají hudbu z jiného světa. Bohužel se ale v tomto případě stalo to, čeho jsem se obával, symfonické pasáže, které v hudbě SEPTICFLESH hrají významnou roli, byly slyšet fakt mizerně. I tak se ale dá vystoupení hodnotit pozitivně.<br>
Protože ani rocker nemůže žít jen z hudby a hlad opravdu není převlečená žízeň, VADER jsem si tak trochu nechal ujít. Popisem dění na pódiu tudíž nemůžu sloužit, ale když jsem se těsně před koncem setu vracel, všiml jsem si, že se v kotli rozjel velmi slušný moshing.
Na další číslo jsem už byl ale opět na místě, Plzeň totiž čekal návrat v čase. <strong>ARAKAIN</strong> si pro Metalfest vybral výhradně písně z prvních dvou alb, tedy období ,které já osobně mám nejraději. Pánové trochu popíchli nebesa, když Pán bouře opravdu přivolal déšť, ale naštěstí se nejednalo o takový armagedon jako v pátek a thrashset, jak to nazval Honza Toužimský, se vyvedl. Po této době se mi opravdu stýská. Po výletu do minulosti nás čekala výuka katechismu a latiny. <strong>POWERWOLF</strong> jsou u nás velmi oblíbenou kapelou a přesně tak to taky vypadalo. Maskované příšerky v čele s rumunským knížetem Attilou Dornem, majitelem demoličního hlasu, ovládly publikum hned s nástupem. POWERWOLF mají póiovou show zmáknutou dokonale a jejich vystoupení bylo absolutně strhující a do té doby vůbec nejlepší, jaké bylo na Metalfestu k vidění. <strong>AXXIS </strong>měli smůlu na "předkapelu". Holt <em>"My nemáme make-up"</em>, jak pravil při tradiční lekci češtiny Bernard Weiss. Jinak se ale jejich koncert rovněž zařadil k festivalovým vrcholům. Bernard Weiss je totiž blázen! Jinak toho člověka není možné charakterizovat a to nejen kvůli jeho tanečním kreacím, kdy připomíná Michaela Jacksona při epileptickém záchvatu. Kdyby ho přestala bavit muzika, bez problémů by se uživil jako bavič. AXXIS projeli celou svou historii, došlo i na nezbytnou dívku z publika a zavzpomínalo se i na legendární Johanu z MOR. Skvělá zábava a důkaz, že i metal se dá dělat s nadhledem, což ostatně platí pro POWERWOLF. Těžko si lze představit větší kontrast než když AXXIS vystřídají na pódiu <strong>BEHEMOTH</strong>. Polská družina je pekelnější než samo Peklo a jejich produkce byla očekávána s nedočkavostí. Což o to, bylo to dokonalé, ale ne nijak strhující. Snad za to mohlo denní světlo, snad chladný přístup kapely...nevím. Kdybych to měl hodnotit jako v krasobruslení, dal bych nejvyšší známku za provedení a průměrnou za umělecký dojem. Ale zklamán jsem nebyl, to určitě ne.
Poslední kapelou, která mě na Metalfestu čekala, byli KREATOR a rovnou říkám, že šlo o skutečný a absolutní vrchol a asi nejlepší koncert kapely, který jsem zažil. Pódium, jemuž dominoval výjev z obalu novinky Phantom Antichrist, v kombinaci s úchvatnou hrou světel a dýmu, kde byly z muzikantů většinou vidět pouze siluety, dávalo tomuto vystoupení magický rozměr. Luxusní zvuk, setlist, jemuž nechyběla snad žádná hitovka - zkrátka dokonalé představení a vysoká škola thrash metalu. V recenzi k novému albu napsal Vláďa Třískala ve Sparku, že v Americe mohou začít přemýšlet, co je to thrash. Souhlasím bez výhrad a myslím, že tzv. The Big Four by měla dostat tenhle koncert KREATOR jako instruktážní DVD.
Podtrženo sečteno-letošní Metalfest, hodnotím-li tedy pouze dva první dny ,byl velmi povedenou akcí. Jasně, občas něco zaskřípalo, občas možná někdo čekal od někoho víc ,ale úplné dokonalosti dosáhnout nelze. Za sebe říkám, že jsem byl nadšen. <strong>PS:</strong>Zdravím tímto nezničitelnou obsluhu stánku v campu, která mě naučila vážit si ticha a která způsobila, že minimálně půl roku nechci slyšet album Painkiller.
Text: Edward the Iron Foto: Zdeněk Zelený
