Miluju ten odér přiškvařených klobás, vepřových směsí, pekelných bramboráků, červencového večera, pivní mlhy a umolousaných účastníků zájezdu. Houkání lokálky při kytarových sólech a přeskakování louží na cestě od toalet polních plastových k James R. Dio stage. Proto jezdím na MoR. Každý rok mi sice přináší rozpaky a mudrování nad seznamem kapel (cožéééé, už zase?!), ale také nečekané hudební vánoce, jako byli Behemoth, Voivod, Ministry nebo Annihilator.
Jsem sice o chlup mladší než Charlie Watts, ale pamatuji výstup astronauta Leonova do otevřeného kosmu. Což svým způsobem určuje výběr hudebních těles, pro které jsem ochoten se zavěsit na bariéru pod pódiem a nechat si okopávat menisky opravdu mimořádně pestrým mixem účastníků tohoto sletu na dvoraně likérky – dětmi, ženami, muži, mládeží, cizinci a starci. MoR ho!!
Tahák pátku? Audrey Horne. Na Masters začínávali nad ránem, po několika návštěvách se propracovali k divákům před pátou odpoledne. Letos to byl ďábelsky zahraný, prožitý a prozpívaný set, při kterém se několikrát Toschie probil s mikrofonem k první řadě hrozičů a zpět, zatímco ochranka pod podiem přestala zívat a vytáhla špunty z uší. Takhle se hraje kytarový rock! Ice Dale (bílé tílko, z pohledu diváka levá strana pódia ) a Thomas Tofthagen (v tmavém, pravá strana pódia ) s dvojicí černých gibsonů dali ten den všem kapelám před nimi a mnoha, mnoha z těch po nich co proto. Vrcholný okamžik - Threshold s toolovskou basou v úvodu.
Překvapení dne? Prong. Překvapením bylo i to, že moderátorka ( ?! ) ohlásila sestavu Victor – Rodriguez – Campos. Tony Campos v tu chvíli právě snídal někde v Kalifornii. Začátek byl pravda rozpačitější. Victor sice naskočil typickým nákopem do sebevražedné smršti riffů, Rodriguez byl neuvěřilný silový rychlík a měnič tempa, basák s vizáží ztroskotance z béčkových katastrofických filmů to celé držel v lajně. Zkoprněla však kapela (kde to hrajeme wtf ???), zkoprněl dav (co to hrají wtf???), ovšem stal se zázrak v té vteřině, kdy se stopadesátý riff a Victorovo štěknutí proťalo s vlnou v divácích. Absolutní vítězství hluku a rytmu nad rozumem a citem. Velmi silný zážitek, je třeba zopakovat. Ochranka opět bez špuntů, pokouší se o air guitar. Příklady táhnou, hoši děkujem!
The 69 Eyes. Byli obětováni jako správná kapela pro odskok od hrazení a návštěvu občerstvovací stanice. Hluše to znělo jak v TOI TOI, tak i po otevření dveří. Hudebně pro mne o ničem, překvapili pouze solidními vlasovými přelivy v barvě černočerné. Helsinské kadeřnice musí mít všechny ty The 69 Eyes rády.
Lingua Mortis Orchestra – na pódiu smyčce, fraky, pultíky, pod pódiem dav až daleko za věž, Smolski při lazení elektrikářů i akustiků viditelně nervozní (kdo by nebyl), španělský dirigent nad věcí, fans vyvolávají Rage, před nimi ovšem symfonický klon LMO. Nejsem milovník ani Rage, ani propletence rocku a Richarda Wagnera. Výsledek byl ale zcela monumentální, omamný, smyčce byly rozpoznatelné a účelně čitelné a celkový pocit hřejivý. Victor Smolski si v jedné pauze viditelně oddechl, pohlédl k nebi a v duchu se uhranul, že LMO nezůstane jen u jednoho opusu. Diváci vyprovodili ovacemi jak rockery, tak sboristky, dirigenta, první i druhé housle a klávesovou sekci. Violoncello bylo v tu chvílí nadnášeno nad hlavou jednoho z barcelonských symfoniků. Takto by se mělo hrát na Pražském jaru.
DTJ. Devin Townsend a jeho parta byli už při setkání s fanoušky během autogramiády neuvěřitelně vstřícní a laskaví. Máte notýsek na podpis? Sem s ním, strejda Devin vám do něj namaluje kytičky a srdíčka. Dovlekli jste na MoR i nejmladší dítě? Nevadí, strejda Devin se s ním rád vyfotí. Pronesli jste do areálu i svou kytaru? Fajn, Devin vám ji podepíše, potěžká a zanechá na ni své DNA. Nevím, jak dlouho měla podpisovka trvat, ale dokud tam stál poslední čekatel, Kanaďané se nedívali na hodinky a viditelně se dobře bavili. Naši občané svému Devinovi rozumějí. Koncert? Co dodat. Ten večer se stala ve Vizovicích krása. Těžko popsatelné, lehce uchopitelné. Takové velké kouzlo velkého hudebníka. Zadní projekce toho o Devinovi řekla víc, než jsme si mohli přát. Devin – Mona Lisa, Devin - americká farmářská rodina s vidlemi, Devin v Harry Potterovi, Devin Superman a jeho hudba v nás.
Waltari. Solidní set, solidní křepčení, úvod i závěr patřil historickému a tehdy progresivnímu albu So Fine. Na MoRu to fajne nebylo. Do klubu s nimi. Ale na velkém prostoru ten den neměli svůj den. Vlna páteří neproběhla a Sinuhet zůstal doma. Škoda.
Moonspell. Jejich nejlepší koncert jsem prožil před několika světelnými lety jak na Folimance, tak v Masters of Rock Cafe. To bylo také naposledy, kdy jsem na koncertu fotil. Teď už jenom poslouchám a kochám se. Portugalci mají nepopsatelné kouzlo, které nám není dáno. Mají na rozdíl od nás jen hudbu nebo moře. A jinak skály a nic. Pokud chci vidět obraz korzára na palubě dvojstěžníku plujícího do nikam – je to Fernado Ribeiro se stojanem mikrofonu pohorkou pevně zapřen do odposlechu. A pokud dávka opia – tak jen z této Alma mater. Ovšem pokud je Luna nad hlavou. Carramba, hombres.
Anneke van Giersbergen. Začátek koncertu – na placu nebylo plno. Ale už v polovině setu se za mnou ozvalo ,,Miluju tě!,,. Na fesťácích to někdy jde hrozně rychle. Diváci se navalili na holandskou vílu ve vlnách. Take me home, take me home... Civilně, vkusně a s chutí hrála doprovodná kapela, ovšem královským okamžikem byl ten, kdy paní (slečna) Anneke jen s kytarou zůstala sama a s námi všemi. V tu chvíli se valašské kotáry prosvítily, mraky odpluly a paní Šuláková někde daleko široko za kopci zbystřila. Tak se zpívá srdcem a s citem. Anneke mi nakreslila na baťůžek srdíčko. Byla prostě úžasná, stačí?
A to nejlepší na konec. Síla větráků. Síla melodie. Síla sloganu a kouzlo osobnosti. Z tyglíku vlků, bratrů Greywolfových (kteří nejsou ani bratři, ani Greywolfové) a transylvánského Carusa Atilly se dá namíchat buď neuvěřitelný kýč, nebo naopak neuvěřitelná show, kdy i nepřítel power metalu (já) se přistihne při broukání sborových chorálů a hrozí pěstičkou. Vizovičtí se v tu hodinu stali účastníky pokračování toho lepšího z pestré hudební tradice Cyrila a Metoděje. Kyrie eleison, kyrie eleison. Stali se z nás omámené karkulky. A Powerwolf nás sežrali. Konec pohádky, pokračování příště. Jen se obávám, že po tomto koncertu bude Nová chmelnice pro tyto geniální pokračovatele díla a vokálu hraběte Teleke z Tölökö velmi, velmi malá. Kdyby nebyl Daniel Hůlka truhlík, jak by asi exceloval v Powerwolf on? Takhle zůstal jen vyhořelým Drákulou a my milujeme toho pravého vlčího tenora. Ať žije Attila, bič boží!
O Tobim, jeho létajícím hudebním cirkusu a dalších hrdinech a hrdinkách vizovických večerů a nocí nechť píší povolanější. Hudbě zdar, přátelé.
Text: Ivan Foto: Radek Šich
