Obr v trpasličí noře
Každoročně je 17. listopad dnem svátečním, dnem, kdy si připomínáme slavné události minulého století. Tento rok byl sváteční dvojnásobně pro fanoušky female fronted metalu – do pražského klubu Futurum totiž v rámci Dark Legacy Tour zavítali Italové Lacuna Coil.
Skupina se sice za poslední dva roky objevila hned na dvou tuzemských festivalech, ale samostatný koncert je přeci jen záležitostí trochu jinou. Už umístění akce do maličkého Futura naznačovalo dva možné scénáře – buď u nás není o Cristinu a spol. takový zájem, nebo nás čeká zakušení pocitu, jaký asi mají kuřata ve velkochovech. Z hlediska pudu sebezáchovy mě potěšilo, že došlo spíše na první variantu, ale tuto spokojenost narušoval neodbytný pocit, že menší počet lidí nedokáže vytvořit tu správnou atmosféru a ohlas, ale k tomu později. Když jsem minul červený tourbus a dorazil před klub, zbývalo do otevření ještě něco málo přes hodinku a zrovna moc lidí na schodech nepostávalo – přesněji méně než deset. Oproti informacím na webových stránkách byl změněn čas otevření klubu a začátku koncertu, a tak zbylo víc času na zkrácení si čekání konverzací. Čtvrt hodiny před sedmou se už otevřely dveře a my se nadšeně nahrnuli dovnitř – na, tady máš bundu, hoď mi jí do šatny, mikinu taky, já jdu zatím zabrat místo, moc se nezdržuj – asi tak ve zkratce probíhal vstup. Šatna naštěstí opravdu příliš nezdržela, ozval se krásný zvuk odtrhnutí lístku a hurá dolů k pódiu. První řada už byla celá obsazená, kromě místa úplně na kraji, které mi kamarád držel. Naštěstí se dovnitř opravdu nehrnuly davy a ještě jsem si v klidu došel omrknout lacunovský merchandise. Na první pohled mě zaujal činel podepsaný kapelou, jenž byl ohodnocen na rovných tisíc korun. Pěkný, ale přeci jen trochu nepraktický suvenýr. Dále oči sklouzly přes vlajku, CD Dark Adrenaline a silikonové náramky až k tričku. To mne upoutalo natolik, že jsem se vrátil zpět na místo k pódiu, jen abych se pro něj během pár sekund vrátil – a tentokrát už si ho i odnesl s sebou. Klub se postupně zaplňoval, jedinci pijící pivo se množili geometrickou řadou a cigaretový kouř houstnul. Prohodili jsme pár slov s postarším pánem, který si s námi vyměnil dojmy z říjnového koncertu Therion – k potěše všech jsme se shodli na tom, že byl naprosto perfektní. :) Naše zraky ale už brzy spočinuly na stagi, kde se o rozjezd večera postarala formace z Los Angeles, This is She. V poslední době je zřejmě u předkapel v módě mít tři členy a slečnu za mikrofonem. Ani Američané nebyli výjimkou. Právě zpěvačka působila velice živelným dojmem dračice v říji. Její pohyb po pódiu byl neustálý, nespoutaný, ale také často neforemný a trochu zvláštní – některé pohybové kreace by se spíše hodily k vystoupení hip hopového umělce (až se mi to spojení hnusí, říkejme tomu radši hip hopové individuum). This is She se do toho nicméně opřeli, to jim neupírejme. Místy až šílené momenty, o které se vedle zpěvačky zasluhoval také baskytarista/klávesák, doprovázely energickou hudbu se značným vlivem elektroniky. Osobně mě nejvíce zaujala předposlední píseň, na název si ale už bohužel nevzpomínám. Jakožto předkapela Američané splnili svůj úkol, nažhavili nás na hlavní hvězdu večera. Marně čekám na akci, jež nabídne předskokany hodné zapamatování. A ještě něco – nic proti nim, ale nevyrábějí oni v Silikon Valley takové zpěvačky ve výrobních linkách? Nebo někde v Číně? Nějak se s nimi roztrhl bezedný pytel a nevypadá to, že by na něj někdo přišil záplatu.
Za zmínku stojí bubeník, který odbubnoval jak set This is She, tak i set Lacuna Coil. S nimi totiž kvůli čerstvým otcovským povinnostem nepřijel Criz Mozzati. Řady Italů byly však prořídlé ještě víc – kvůli problému s ramenem nedorazil ani basák Marco Zelati. To vše jsme se měli dozvědět ke konci setu, na jehož vypuknutí už technici připravovali pódium – lepili setlisty, nosili vody a dělali vše, co technici normálně dělají.
Koncert za pískotu a potlesku uvedly tóny I Don’t Believe In Tomorrow. Dlouhou instrumentální předehru téhle pecky bohužel nerozčísly hlasy ani Andrey, ani Cristiny – píseň sice zazněla celá, ale až na pár výjimek beze stopy po vokálu. To se během několika dalších písní doladilo, ale k dokonalosti chybělo nazvučení poměrně dost, což bylo ale dáno pochopitelně i místem v publiku – ve středu klubu prý bylo všechno v pořádku. V první části vystoupení zazněly starší písně jako Heaven’s A Lie, Self Deception či italská Senzafine. Všechny zmiňované ale předcházel song Kill The Light z nejnovější placky Dark Adrenaline. Text písničky je v ostrém rozporu s jejím názvem, protože oproti názvu působí vesměs pozitivním dojmem. Při řízném úvodu hitu To The Edge (a vlastně i po zbytek skladby) krky většiny publika pomalu vyskakovaly z pantů – a to se týkalo i zuřivě headbangující kapely. První část setu zakončila píseň Give Me Something More. A že bylo co dávat, to se ukázalo za pár minut. Kapela totiž opustila své pozice, a to doslova, protože až na několik výjimek trvajících nanejvýš pár desítek sekund, se jednotliví členové pohybovali na svých vymezených zhruba dvou metrech čtverečních. Únik do zákulisí Cristina odůvodnila přípravou na akustický set. Tato pauza nabídla vítaný oddech a prostor pro načerpání sil. Na stagi přibyly stoličky a židle a vše bylo připraveno. Kapela se vrátila za několik minut – tedy ne celá – Andrea zůstal na první píseň kdesi v zákulisí.
Akustickou pasáž odstartovala jedna z prababiček písní Lacuna Coil – skladba Falling. Od prvních momentů bylo jasné, že na pódiu právě odehrává něco mimořádného. Ani ne tak originálně (přeci jen je akustický set součástí každého koncertu turné Dark Legacy), ale rozhodně pocitově. Od metalového koncertu člověk nečeká, že by z něj odcházel s nejsilnějším zážitkem díky akustickým skladbám. Ale o to silnější a intenzivnější zážitek byl – za šest kousků, které byly během druhé části koncertu odehrány, atmosféra daleko víc zhoustla. Konec každé písně provázel téměř komorní potlesk. Jedinečné – vůbec bych se nezlobil, kdyby příště Lacuna Coil nechala elektriku doma a přijela „zahrát k táboráku“. Navíc (alespoň pro naši pozici) konečně naplno vynikly hlasy Cristiny a Andrey. Magické momenty přerušila opět pauza, kdy se kapela převlékala zpět do uniforem, ve kterých odehrála první část. Tentokrát to nebyla pauza na oddech, ale na vstřebání všech vjemů a pocitů, které se za akustický set nahromadily. Než to ale mozek zvládnul, ozvaly se tóny Our Truth. Cristina si po instrumentální pasáži efektně zahalekala a publikum už bylo opět ve varu. Ten už se po zbytek show jen stupňoval, k čemuž dopomohla další píseň z nového alba, energická Upsidedown. V průběhu Fragile se Cristina (konečně! :)) odvážila také na druhou stranu pódia a dychtivé natahující se ruce uspokojila plácáním, potřásáním a vřelými úsměvy. Kromě všech různých hitů, jakými se Lacuna může chlubit, zazněla také stařičká No Need To Explain, či naopak úplně nový pilotní singl alba Dark Adrenaline, Trip The Darkness. Poté si publikum z plna hrdla zakřičelo „I am Spellbound!“ a poslechlo si poslední píseň koncertu – My Spirit. Kapele nejde příliš co vytknout – snad jen sporadický pohyb, který zapříčinil, že místy působila show trochu staticky (ale kdo tohle může říct o energií nabytých písních?). Ústřední dvojice vokalistů ukázala, že si svou věhlasnou pověst rozhodně zaslouží. Přístup kapely k fanouškům je příkladný – nejenže využívá v opravdu velké míře sociální sítě, ale zašla dokonce tak daleko, že si vytvořila vlastní aplikaci pro chytré telefony. Byznys? Nemyslím – je totiž zcela zdarma.
Zvuk byl během koncertu všelijaký, nebudu se jím moc zabývat, to ať posoudí spíše lidé, kteří stáli uprostřed. Lacuna Coil by se v Čechách mohla zastavovat klidně častěji. I když mě zaráží, že na ně nedorazil větší počet příznivců – ve Futuru byla ještě spousta místa (alespoň z toho, co může posoudit mé oko, limitované kouřovou clonou). I přes řidší řady v publiku byla ale atmosféra elektrizující, chemie mezi kapelou a fanoušky fungovala, odezva v podobě potlesku také nebyla malá. Cristina prohlásila, že v Praze to byl zatím jeden z nejlepších koncertů turné a děkovala publiku – snad to nebylo jen gesto. Jak už jsem předznamenal – největší dojem zanechal bezesporu akustický set, obě zbylé části koncertu byly poměrně vyrovnané, i když u mě vítězí třetí part – ten první byl totiž oproti němu přeci jen o něco nudnější. Pravděpodobně se ale nenajde mnoho lidí, kteří by byli z koncertu jako celku zklamaní.
Vyjádřeno číselně: 80% (akustická pasáž 100%)
Na závěr setlist: Elektrický set 1 I Don't Believe in Tomorrow I Won't Tell You Kill the Light Senzafine Heaven's a Lie Self Deception Entwined To the Edge
Give Me Something More
Akustický set Falling Closer Within Me End of Time
Shallow Life
Elektrický set 2 Our Truth Upsidedown To Live Is to Hide Fragile Swamped No Need to Explain Survive Trip the Darkness Spellbound My Spirit
