Dlouho jsem přemýšlel, zda se dát do recenze alba Accept Eat the heat. Být to před pár lety asi bych schytal pořádnou kritiku od fanoušků. Rovnice tehdy byla jasná - Accept je Udo a Udo je Accept. Najednou se objevil amík Mark Tornillo, který společně s kapelou dokázal, že i bez Uda jde dělat pořádný hevík, který může oslovit i nové fanoušky. Myslím si, že přinesl kovářům pěkně čerstvý nový vítr do starých plachet. Část fanoušků přesto namítne, že nahrávky s Tornillem dobré jsou, ale přes to není „true Accept“. Koneckonců původní kapela TT Quick nebyla solingenským kovářům zas tak stylově vzdálena. Doporučuji shlédnout video se stylovým názvem Medal of honour, skladba pochází ze stejnomenné desky z roku 1986.
Myslím, že „novodobí“ Accept se povedli. Třeba se při výběru zpěváka poučili z historie, konkrétně z roku 1989 kdy si na album Eat the heat vybrali Davida Reece. Jak jsem zmínil v minulé recenzi o Diggeru, léta devadesátá byla u mnoha souborů ve znamení metamorfózy do „amerického metalu“. Grave Digger to vyřešil pouze změnou soundu, Accept pojali změnu razantněji, ke změně stylu angažovali „amíka“ Davida Reece. Na společné turné vyrazili společně s W. A.S. P. a Metal Church posíleni o kytaristu Jima Staceyho. Setlist byl mixem starých „fláků“ jako Metal heart, London leatherboys, Princess of the dawn nebo Screaming for a love bite. Novinky zastupovaly skladby Hellhammer, X-T-C, Generation clash nebo Turn the wheel.
Původně album Eat to heat obsahovalo 10 skladeb, remasterovaná verze z roku 2002 další dvě skladby Can’t believe you a Break the ice. Nově angažovaný zpěvák neměl rozhodně snadnou pozici, charakteristický ječák Uda spolu s nabroušenými kytarami byl do té doby hlavním znakem skupiny. Na druhou stranu se Reece nepokouší ve starých skladbách imitovat svého předchůdce, prostě „si jede svou“. Podle mého mu pasují hardrockové polohy, o čemž svědčí i jeho další směřování po odchodu s kapely. Otevírákem byla energická a šlapavá X-T-C z bublavou basou a typickým „accept riffem“ v úvodu a Reece se předvede své hlasivky v nejlepším světle. Pěkné jsou vyhrávky v závěru skladby. Rozvláčná Generation clash ukazuje nový směr skupiny, Reece opět ukazuje, že není žádné béčko. Další Chain reaction posluchače probere, není to však nijak výjimečná skladba. Kytaristé se však činí, jak se dá, takže mírný nadprůměr. Love sensation je skladba poplatná době, ničím nepřekvapí a lehce zavání glam rockem, otravné mi připadají sbory v druhé části skladby. Turn the wheel mi úvodu připadá velmi podobná otevíráku X.T.C., ale poněkud ve slabší kondici. Hellhammer je jednoznačně jednička na albu! Skvělý úvod, skladba super šlape, a Reece ječí jak o život. Prisoner je podbarvená klávesami, které nijak nevadí. Skladba jede ve středním tempu, které zpěvákovi svědčí podle mě nejlépe. I can’t belive you je typická svým šlapavým riffem „ala accept“ zařadil bych jako nadprůměr. Mistreated je krásný baladický klenot kdy nad vším kraluje vypjatým vokálem mistr Reece, jeho projev mi občas připomíná pana Coverdala. Na remasterované verzi jsou skladby Stand 4 what UR a Break the ice. Obě bych zařadil mezi lepší heavy průměr, ale přece jen Stand 4 what u mě díky skvělým kytarám a vokálu boduje o jednu hvězdičku více.
Myslím si, že pokud se posluchač oprostí od původních Accept a album pojme s nadhledem, fandu hevíku devadesátých let nezklame. Po jeho poslechu jsem začal pátrat po dalších aktivitách zpěváka Davida Reece. Za poslechnutí stojí album Bangalore choir – On target, které je však na hony vzdáleno tvorbě Accept.
Velmi doporučuji Gypsy rose – Another Word, které jede opět v heavy kolejích. V závěru čeká překvapení v podobě Hellhammer. Zatím posledním zásekem je album Identity crisis, na kterém se spojil s hardrockery Tango down, které určitě stojí za poslech. Ptáte se proč? Protože David Reece je vynikající „pan zpěvák“ howgh domluvil jsem.
Karel Huml (kgreenhorn)
