Červen letošního roku byl v Česku ve znamení koncertů heavy metalových legend. Po té co jsme měli možnost na plzeňském Metalfestu shlédnout Saxon i Accept a na Sonispheru Iron Maiden, dali si do pražské O2 arény dostavení další velikáni JUDAS PRIEST. Tato heavy metalová parta z Birminghamu zavítala do našich končin po třech letech v rámci svého, údajně rozlučkového turné nazvané Epitaph tour. V roli předkapely se objevili reprezentanti starého dobrého hard rocku WHITESNAKE. Po téměř půl roce mohu konečně vzít zakoupený lístek a vyrazit vstříc dalšímu hudebnímu galapředstavení.
V půl osmé večer se celá O2 aréna ponoří do tmy a po intru se na podiu objevují staré známé postavy hard rockerů z WHITESNAKE. V záři světel samozřejmě nejvíce vyčnívá frontman celé kapely David Coverdale. WHITESNAKE do téměř zaplněné haly spouštějí svůj šlapavý hard rock, který je plný melodických linek, změn temp, kytarových sól a charakteristickým Davidovým vokálem.
V úvodu setu je zvuk poměrně nečitelný. S přibývajícím časem se však výrazně zlepší. Snad pouze klávesy byly po celou dobu koncertu WHITESNAKE dokonale utopené. Velkým nedostatkem je však Coverdalův zpěv. Jeho naprosto nejistý a nevýrazný hlas od průšvihu zachraňují především doprovodné vokály zbytku kapely. Nehledě na některé nechutné pózy, ve kterých si tento zpěvák-model přímo libuje. I přes to jsem se poměrně dobře bavil. Poté však WHITESNAKE zcela nepochopitelně (vzhledem ke svému zkrácenému setu) zařadili do svého koncertu doslova kytarovou onanii. Instrumentální sóla i „kytarový duel“ obou kytaristů se protáhl na několik dlouhých a nudných minut. Sotva jsem toto přečkal, přišlo na řadu pro změnu neskutečně dlouhé a bohužel také nudné sólo na bicí. Jediným výrazněji zajímavým momentem bylo bubnování „holýma“ rukama po zahození paliček. Konečně se vrací celá kapela a dohrává zbytek svého pětasedmdesátiminutového setu. Bohužel, po předešlém znudění mě již ani staré známé fláky WHITESNAKE příliš nechytnou. WHITESNAKE kromě instrumentálních onanií zařadili do svého play listu například skladby „Is This Love“, „Forevermore“, „Here I Go Again“ nebo „Still Of The Night“. Ze současného stavu, ve kterém se WHITESNAKE nacházejí, u mě však převládá zklamání.
Po půl hodince se za zvuků skladby „War Pigs“ od Black Sabbath a intra „Battle Hymn“ vše schyluje ke koncertu JUDAS PRIEST. Kapela, která formovala žánr a především obrovská legenda. Před tímto turné sestavu Judas nečekaně opustil kytarista K.K. Downing a na jeho náhradu Richieho Faulknera jsem byl opravdu zvědav. Po několika prvních úderech do bicích od Scotta Travise padá opona a na scéně se objevuje naprostá klasika. Otvírákem jsou dva hity „Rapid fire“ a „Metal Gods“ z více než třicet let staré desky „British Steel“. Přicházejí tradiční slova Roba Halforda „Priest is back“ a O2 aréna bouří. Podobně jako u Whitesnake je zvuk v úvodu koncertu JUDAS PRIEST nečitelný a především přehulená basa dává našim sluchovodům pořádně zabrat.
S třetím zářezem „Heading Out To The Highway“ však dochází ke zlepšení. Výborná chemie celé kapely je znát v každém tónu, vyhrávce nebo sólu. Glenn Tipton rozdává úsměvy na všechny světové strany a je na něm velice dobře poznat radost z hraní. Samostatnou kapitolou je Rob Halford. Neuvěřitelné charisma a dokonalá manipulace s narvanou halou dokáže strhnout každého na stranu Priest. Přes skladbu „Judas Rising“ se JUDAS PRIEST dostávají až do samotného pravěku heavy metalu. Skočná skladba „Starbreaker“, atmosférická „Victim Of Changes“ a nejstarší „Never Satisfied“ dostávají koncert do plných obrátek. Robův vokál sice občas ve výškách lehce postrádá patřičný efekt, ale i tak je metalový bůh ve své kůži. Nováček sestavy Richie Faulkner si počíná jako starý mazák a krátkým sólem na akustickou kytaru odstartuje další kultovní skladbu „Diamonds & Rust“. Tentokrát JUDAS PRIEST volí variantu s akustickou polovinou skladby a původním rychlým závěrem. Po intru „Dawn Of Creation“ přichází skladba „Prophecy“ z posledního koncepčního alba „Nostradamus“. Dle reakce publika je jasné, že tato skladba je parádní koncertní vypalovačkou. „Night Crawler“ je zase připomenutím časů, kdy byli JUDAS PRIEST na absolutním vrcholu. Kytary ostře nabroušené jako břitva, pomalá a temná pasáž v závěru skladby dělají z „Night Crawler“ jeden z vrcholů tohoto večera. V žádném set listu JUDAS PRIEST nemohou chybět ani skladby „Turbo Lover“ a „Beyond The Realms Of Death“. Dokonalé spojení jemných pasáží a pořádného nářezu. „The Sentinel“ je se svým hutným soundem další pořádnou náloží, bohužel tentokrát se Robův zpěv poněkud ztrácí.
Naopak úvod následující „Blood Red Skies“ nechá vyniknout právě Halfordův ječák. Následují tři tradiční koncertní vály. První je „The Green Manalishi“, při které vyniká především poskakující Glenn ve svých rudě červených kožených kalhotách. „Breaking The Law“ netřeba představovat. Rob zde tentokrát nechá kotel odzpívat celou první sloku. Následně Scott Travis pořádně vypráší svou bicí soupravu a je zde „Painkiller“. Největší masakr celého set listu, sypačka jak se sluší a patří. Tvrdost, střídání kytarových sól Glenna i Richieho, Robův skřípot, Ianova dunivá basa a přesná Scottova artilerie hrnou tohle mostrum přímo na nás. Tradičně rána do čumáku. Judas děkují a mizí z podia. Po chvíli se však spouští intro „The Hellion“ ke skladbě „Electric Eye“.
Další tutovka, která již konečně také rozhýbá poněkud ztuhlé osazenstvo tribun. Rob Halford a Harley Davidson – to nemůže být nic jiného než „Hell Bent For Leather“. Přichází tradiční „ou jé“ a s ním rozezpívání celé haly a poděkování Praze. „You've Got Another Thing Comin'“ je další nesmrtelnou klasikou. Následuje druhé loučení kapely, házení trsátek a paliček do davu, aby se JUDAS PRIEST naposledy rozloučili skladbou „Living After Midnight“, při které ze sebe každý ždímá zbytky sil. Zda to bylo opravdu naposledy, však napoví až blízká budoucnost. JUDAS PRIEST předvedli další z řady svých tradičně skvělých koncertů. Tentokrát s velice povedenou show, která při posledních zastávkách kapely v Česku chyběla. I bez K.K. Downinga to jde a JUDAS PRIEST navzdory svému pokročilému věku mají stále co nabídnout nejen starším posluchačům, ale také mladé metalové generaci. Profesionalita a radost z hraní je z birminghamských „dědků“ cítit všude. A tento večer v O2 aréně nebyl výjimkou!
