Iron Maiden jsem viděl již v roce 2011, jenže tenkrát patrně vzadu. Tentokrát jsem se pojistil včasným příchodem a lístkem do sektoru stání k pódiu!
Se svou Drahou polovičkou a jejím otcem jsem si dal v čas sraz a už jsme se začali připravovat na předkapelu Voodoo Six. Čekání jsme prožili v ukrutném vedru a myslím, že z mé strany padla i zmínka o tom, že by déšť neuškodil. A když kapela začala, malý osvěžující déšť propukl. Zprvu vskutku příjemný. Ale k tomu později.
Voodoo Six jsem už předem zkoumal na internetu a přiznávám se, že mě nezaujali. Živě měli o něco větší grády, koncert měl spád a písně byly správně ostré, řízlé neuvěřitelně sympatickým hlasem zpěváka. Za mínus považuji můj pocit, že jsou s pozicí předkapely přehnaně smíření a postrádali onu touhu předvést se. Energie tam ale byla a po dlouhé době jsem si poslechl něco, co nebylo za každou cenu složité - obří bicí souprava z vás neudělá lepšího muzikanta, stejně tak jako dlouhá kytarová sóla neznamenají, že se fanoušek bude skvěle bavit - do všeho se musí dozrát a v tomto ohledu byla skupina uvědomělá. Lehce mě proto mrzí, že po jejich odchodu publikum netleskalo jim za jejich výkony, ale už začala skandovat jméno hlavní hvězdy večera.
Když skupina odcházela, nepříjemný déšť se začal stupňovat. Ano, čtete dobře, ta osvěžující sprška se změnila v otřesnej slejvák. Já jsem byl v tričku s krátkým rukávem a v kraťasech, takže jsem promokl velmi rychle. Protože jsme ale publikum metalové, málokdo vytáhl deštník nebo pláštěnku a místo toho jsme se sympatickýma týpkama vedle nás dali do skandování Prší, prší jen se leje a nás to vůbec nesere nebo jsme se bouřky ptali, jestli je to vše co dokáže. I bouřku to brzo přestalo bavit a my jsme se začali svlíkat do půl těla a promočená trika ždímat. Déšť se ale vrátil v plné parádě těsně před začátek dalšího koncertu.
Nyní ovšem k hvězdě večera. Iron Maiden. Slíbena byla úžasná show se starými peckami. Obří a propracovaná scéna zaručovala, že se bude na co těšit. Ještě před koncertem jsme se propasovali co nejvíc k pódiu - když začalo intro Doctor, Doctor, celé zmoklé publikum ožilo. Zhasla světla, všem se zatajil dech a začala úvodní Moonchild /skvělá volba/. Pak vyběhla celá skupina na pódium s pyrotechnikou v zádech a hopsající Dickinsonem v čele. Hlavní otázka dne byla zodpovězena během prvních dvou písní: Skupina dobře věděla, co dělá a navíc byla ve skvělé kondici.
Poté co do nás byly napuštěny dvě dávky z alba Seventh Son of a Seventh Son, přišla řada na klasické hity a hala si nadšeně mohla zazpívat 2 Minutes To Midnight.
Povím Vám, vyrůstat na něčem, poslouchat něco skoro každý den a pak to najednou mít šest metrů od sebe je neuvěřitelné. Iron Maiden je takovou legendou, že Vás takový zážitek zasáhne ať chcete nebo ne. Hlasivky dostávaly záhul a déšť - ke kterému se přidal sem tam i nějaký ten blesk - mi přestal vadit. Zatímco se Murray ostříhal, Dickinson si nechal vlasy narůst, takže tu změnu od 2011 bylo zajímavé pozorovat. Atmosféru bych taky hodnotil kladně, bylo vidět, že nezáleží na věku ani na pohlaví, tahle skupina je zkrátka kult, což nikdo nezmění, ať má kdo sledovanost na JůTůb jakou chce. Koncert byl navržen do posledního puntíku geniálně - pyrotechnika, zvuk, plameny i Eddie, který nás navštívil několikrát, v celé své kráse pouze při The Trooper, kdy se pokusil zabít Gerse, později pouze vykukoval v obří velikosti za kapelou, jednou i se zajatcem v pytli (asi lakomý manažer)
Taktéž se dá pochválit i playlist. Hity nebyly namačkány na sebe, ale byly odměkčeny méně hranými písněmi - vše uděláno tak, že si člověk užil každou vteřinu vystoupení. Voda se dostala i na pódium, ale to skupině vůbec nevadilo - Dickinson burcoval dav, dav burcoval kapelu a té to hrálo o sto šest. Nic nejde skupině vytknout, až na chvíle kdy si Dickinson v slokách zkracoval výšky, ovšem né tak, aby to bylo na škodu. Po fenomenálně strhujícím Fear of the Dark a Iron Maiden si skupina na chvíli odskočila, ale moc dlouho netrvalo než se vrátila na epický trojpřídavek v podobě Aces High, The Evil That Men Do a Running Free, kdy se kapela loučila, "vyfakovala" déšť a ustoupila nesmlouvavé desáté hodině, která si žádala noční klid. Skupina nám dala co slíbila a ještě něco navíc a my mohli vidět i to, co fanoušci v letech devadesátých. A tak se umáčený dav odebral na cestu pryč. Ale myslím si, že nikdo na tento neuvěřitelně povedený deštivý večer nezapomene. UP THE IRONS, přátelé!
Mr. Madrak (mrmadrak.blog.cz)
