Děkuji císaři Josefu II., že tuto pevnost dal postavit. Děkuji osudu, že se zde nikdy nebojovalo a netančíme na kostech. A děkuji tomu neznámému muži, který do pevnosti Josefov přivedl Brutal assault. A ukázal cestu.

<h1>ČÁST I. -   Bestiálně šťastní </h1>

 <strong><ins>STŘEDA  </ins></strong>

BEAST WITHIN THE SOUND – Kanonáda začala ve středu přesně v 17,30. Je tak těžké začínat. A je tak těžké se postavit jako první mezi cihlovými hradbami. Nevyzpytatelnost okamžiku v duelu prvních gladiátorů her. Jak se však pěje v jedné z písní tohoto souboru – pravda a láska vítězí! Gladiátoři neporaženi, v  aréně před sebou mají už solidní kotlík. Raději být první, než žádní.
DYING PASSION – můj osobní kandidát na další bondovský soundtrack. Znáte jejich song My best friend? A proč ne? Poslechněte si jej… Daniel Craig v bílé košili s náprsenkou se zakrváceným hřbetem ruky se ledabyle opírá o josefovskou pevností zeď. A navíc - ten název. DYING PASSION. To by byl trhák. JUNGLE ROT svým herním stylem vzdávají hold svému krajanovi - Hiramu Maximovi, vynálezci kulometu. Palba. A také zaznamenáváme první MTF celého festivalu. Gratulujeme. A já vzdávám hold hudebníkům, kteří jdou do vražedné akce ve vražedných časech, ve vražedném tropickém počasí a s vražedným nasazením. Levý kytarista JUNGLE ROT svým kouzlem s pravačkou předčil i legendárního polského šermíře pana Wolodyjovského s jeho trikem zvaným větrník. Co ovšem závidíme hudebníkům už nyní – větráky!! V saharském podnebí Josefova jsem poprvé v životě chtěl mít místo Fender Strat s combem před sebou aspoň dva větráky. Jedeme dál.
Na chorvatské sportovce jsem zvyklý - Djokovič, Kostelič a Ivaniševič. Chorvatský balkánský metal E.N.D. je pro mne absolutní neznámou. Pro orientaci čtenáře - hudebníky jsem překřtil na Ježíš K. - kytara, Fidel C. – bubny, basa – Guma K. Bylo to nezvyklé, ale poučné. Přesně jak u hetfíldů v období St. Anger – no solos, no balads, no country. A to vše mocně povzbuzováno i bandou s  chorvatskými praporci. Dobro došli!
MALIGNANT TUMOUR – první zjevení. Kouřilo se od kytar, čoudily repráky, volume nach rechts. Rachejtle proti nebi vysílají nezničitelný signál mimozemšťanům. Tak hrají chachaři! Tempo písní se díky skvělé dramaturgii kapelníka neslo od motorhedovského presto k punkovému molto presto až k furiantsky baníkovskému prestissimo. Neviděli jste nikdy na vlastní oči ostravskou huť před odpichem a nevíte co s  tchyní ? Nudíte se sami doma? Pozvěte si na kus řeči a na čaj hochy z MALIGNANT TUMOUR se španělkami ( kytarami ) – uvidíte plameny, zažijete nevídaný žár a barák bude i s paní domácí zpopelněn. From Ostrava with love!
TESTAMENT - několik zim se mi vyhýbali. A já jim. Kmen náčelníka Bílého Čaka s velkým bojovníkem Školníkem - stříbrným vlasem, Hřmícím kotlíkem Hoglanem, křesťanem Christianem a Klekí Petrou Petersonem ten večer důstojně křepčil před bledými tvářemi. Byli výborní. Bavilo je to. A bavilo nás to. Jak by ne - decibelová rezonanance čtvrt miliardy cihel ve stěnách  puebla San Joséfov dokáže zahnat duchy a chmury prérie na mnoho, mnoho zim. Díky, bratři!

ČTVRTEK

ABSTRACT ESSENCE - již druhý den je ranní dávka emocí návyková, skončilo ticho, rozběhly se stroje, nažhavily elektronky. Co a jak hráli? Na zpěvákově předloktí bylo tattoo - výrazné slovo DOGMA. Takže vpřed, jen vpřed a hodně nahlas.
PROXIMITY - prostě dobré, zašel jsem si na ně i do stanu Marshall. I když tam už to byla spíše hudba z respiria a drobné skladby mistrů. Ano, došlo i na Bedřicha S. Vltava tekla proudem. Tleskám tímto hrdinům našeho domácího kytarového odboje.
Další chod v menu? Mám rád východní kuchyni – takže japonští COFFINS. Subtilní sensei s hlasem Godzilly. Drrrrrnčivá basa. Kytarista s seriozní vizáží majitele obchodu s čerstvými rybami. A recept na japonskou třicetiminutovku? Zatěžkat – podusit - zahustit. Podáváme bez špuntů v uších. Proč jezdit Pendolinem, když si můžeme koupit lupen na šinkanzen. Banzai, pánové.
DECREPIT BIRTH – pěkný šupec, bubeník s kamerou čelovkou. Takže se zase uvidíme - minimálně na youtube. Sebevražedné změny v  rejstřících vokálu frontmana, změny tempa, změny tónin. A pak že se to někomu zdá monotonní…. A jak dopadli u publika? Slovy našich divadelníků – národovců: sukces, velký sukces. Fans chtěli ještě – vykoledovali si jen porci trsátek. Aspoň něco. Obdarovaní mohou doma začít na svých kytárkách cvičit.
MAGRUDERGIRND – další zjevení. Trio bez basy hrálo ve stylu již zmiňované polské jízdy – sek, sek, bodnutí, výpad a sek a hlava pryč. Jedním slovem – byli úžasní a měli kolem sebe pěkně napliváno. Neuvěřitelný výkon kytaristy - chvílemi jsem nakukoval za maršály, kdeže je uschován mistr basů. Nebylo jej. Nikdy tam nebyl. Zase na vás půjdu, hoši. Navíc se stal i nehudební zázrak – vodní dělo hasičů místního sboru nerozehnalo kolečkáře, hroziče a muže se zaťatými pěstmi. Naopak nám všem přátelsky zachránilo život. V tom parnu někteří již začínali doutnat. Skvělý zákrok, pánové!
DR. LIVING DEAD - gumové masky, ostrý zvuk, ostrý nástup, vše made in švédská ocel. Když ale po nadějném počátečním reji zlobí kytara, tak pod maskami je zle a napětí opadlo. Nezachrání to ani v pauze stylové přehrávání části basové figury Flea z Red hot. Jako kdyby se Hamletovi zakutálela lebka do nápovědní budky. Konec. Tak příště, mládenci. Chce to méně blbnout na prkně a naopak více popracovat se základy slaboproudu.
NOVEMBERS DOOM – na scénu důstojně nakráčeli mistři pomalých temp, sošných riffů, dunivé rytmiky a šamanských vokálů. V  popředí tomu druid – mág - frontman s rukama rozpaženýma jak Ježíš nad Rio de Janeiro. Doom je melancholie, hudba stéká doom od domu. V polovině setu se ozval výkřík – Rain? Not yet. A pršelo až na úplném úplném konci. Vyčítám si, že jsem propásl jejich akustický set. Víte, jaký je největší problém na Brutalu? Vybrat si, koho už prostě nestíháte vidět a slyšet. Lituji. Moc toho lituji. Každý má svůj doom.
HACRIDE? HACRIDE! Jiná barva melancholie, jiná tvář síly. Hráli tvrdě, ale přitom lehce a elegantně. Při útoku na Borodino maršál Bagration svým nepřátelům - útočícímu proti jeho pozicím francouzskému pluku – tleskal. Je hezké být Francouzem? Je lehké být Francouzem? Nevím. Ale je lákavé být HACRIDE.
A je tady PHILM! To že je ta očekávaná bubenická sestava Mistra Dave Lombardo?! WTF. Na něčem takovém začínal a končil Ringo Starr. Buben, virbl, tom tom. Činely. Šlus. Ludwig uber alles. Avšak další zjevení. Pro mne PHILM začínají tam, kde končí SOAD, Malakian sólo a Woven hand. Byli skvělí. Lombardo byl jak Jágr. Star hraje pro tým, star dře, star rozkmitává praktikábl. Star chce svoji svobodu. Cuba libre, Dave. Není mu v této malé, nenápadné sestavě lépe, než v té veleslavné předchozí? Já říkám – ano! A Slayer ať si bez něj mydlí to svoje furt furt dokola. Toto však byl úžasný PHILM. Nevěříte? Poslouchejte je a naslouchejte jim. Já už jsem polapen.
DOWNSET - nejsem gang, neznám slang, ale byli dobří - dobří - dobří. Dino Cazares ucucával limo a uculoval se tomu šílenství zpoza hudebníků. Přišli a za potu a krve slavně zvítězili. Takový masový večírek skokanů, jásačů a třepačů palicí. Very gut.

BELPHEGOR - na pódiu si vystavili část biologického kabinetu, před vystoupením je čekala pěkná práce s tělovými barvami a kostýmy. Black metal za bílého dne je zvláštní. Všechno to mručení, drnčení a naběhlé žíly na rukou přece jen potřebují chlad a tmu. Není tma – není black. I když sami o sobě jsou BELPHEGOR nadržení a nefalšovaní pekelníci, faktor Behemoth je nemilosrdně odsunuje zpět jen na vídeňskou scénu. Proč si taky někdy nepochutnat na krvavém Sacherovi a Mozartových pekelných koulích?
FDK - otevírali svým setem veškeré hraní na  alternativní obskurní scéně - pro mne pojmenovanou jako Zelenáčova šopa. To, jak to bude dobré, bylo slyšet a cítit už ze zvukovky. Pro mne osobně je hudba FDK maják ve tmě, hudba do mlhy a dobíječ baterek. Děkuji.
ENSIFERUM - ve Finsku jsou tisíce jezer a desetitisíce kapel. Hudební model ENSIFERUM mne jako jediný ze všech těch finských souborů písní a tanců nebaví. Chtěl jsem se s nimi usmířit, ale nepodařilo se. Speedpolka mne netáhne. Bumbumbumbumbum. Tratatatataá. I když hudebníci sami o sobě jsou příjemní lidé. Nepamatuje někdo BUKANÝRY a Hanku Buštíkovou? Dělali to podobně, uměli to líp.
GOJIRA. Pouze muž, který umí ochránit velryby, v nich našel létající tvory. A pouze muž, který si postavil dům ve větvích stromu, má odvahu se necítít vázan tradicemi žánru a ustálenými hudebními postupy. Joe Duplantier je jediný manipulátor, kterému jsem ochoten naslouchat. Postaví se před nás. Uhrane. Omámí. Zažene do kruhu a kruhů. Nahodí rytmy, které se nedají spočítat a melodie, které se těžko dají zapískat. A přesto je to krása. Zjevení číslo kolik? Toto vystoupení na Brutalu se stalo pro Francouze jejich Naganem. GOJIRA je pro mne jeden z absolutních vítězů.
Co mi dala GOJIRA, to mi vzal ANTHRAX. I viry se vyvíjejí, mutují a sílí. Bohužel pro lidstvo. Svou silou a účinkem pravda ještě ten současný ANTHRAX nějakou tu slezinu ohrozí, ale pandemickou ptačí chřipka – to už je jiný sekáč, ta se nezakecá. Svět už je jinde. A ani pěvec se jménem Madonny a obarvenými vlasy černou vodovou není pro katastrofická poselství již tím pravým. I ten zvuk byl nějaký hlušší. Nebo to byla únava? Nebo to bylo tím deštěm? Gud najt, susedi. Do stanů. Za deště sklouzáváme z kopce do kempu. Kdo viděl film  Hamburger hill, ten ví. A kdo neviděl - ať se podívá. Pochopí.

ČÁST II. - Brutální všechno

     <ins><strong>PÁTEK  </strong></ins>

ANTROPOFAGUS - opět o jedenácté se otevřou vrata zvěřince a šelmy jsou mezi námi. Italský pěvec se v  ten okamžik stává rodným bratrem Prométhea . Jen jeden rozdíl tu je – Italova játra jsou po kouscích vychrchlávána až k přírodní tribuně, orel nedoletěl. Takový to byl growling. A témata písní? Jak zaznělo z pódia – next song, love song. Z  ANTROPOFAGUS by měl radost Leonardo da Vinci - mohli by být jedním z jeho účinných válečných strojů.
ATTACK OF RAGE - nad Josefovem sa blýska, hromy divo bijú. Slovenští bratři zahráli a odrtili úžasný set s neuvěřitelnou gradací. Jane Austenová by o nich mohla napsat další román: Vášeň bez rozumu, zuřivost bez citu. Duch této spisovatelky se však vtělil do dámy balzakovského věku v šedých teplácích a malinovém nátělníčku. V moshpitu se od ní chalani odráželi jak kuželky. Toto bola čistá deštrukcia, ci boha. A navíc – skvělý basák! Výtečný.
KATALEPSY - bylo vidět a cítit, jak moc chtěli Rusové pokořit pevnost a dokázat, že bez ohledu na načasování setu patří k elitě. Ukázali všechno - neuvěřitelně vibrující ultrahluboký chrčák, bleskovou rytmiku a nevídané synchronní otočky hned čtyř (! ) členů kapely i s nástroji ve stoptimech. Toto nebyla Sparta, toto byl jejich Kursk a Borodino a Kulikovo pole. Dalším rokem budou už hrát za šera. Byl to jejich metalový Drang nach West. ORPHANED LAND - na jejich set v 17,55 jsem se hnal z Prahy. Průtrž a potopa přímo biblických rozměrů mne zdržela už přímo v Josefově tak, že jsem je nestihl jen o pár minut. Znáte jejich album MABOOL o potopě ? Asi se dělo něco mystického. Tak příště.

MALEVOLENT CREATION - kapela svým agresivním přístupem a zvukovou stěnou pevnostní plac vysušila, odvodnila a odbahnila. V tom rachotu se až neskutečně v běsnícím davu zjevila asi tříletá světlovlasá holčička s vodotryskem na hlavě u maminky na rukou. A špunt neměl žádné špunty v uších. Asi se jí tu noc o vzteklých loupežnících z MALEVOLENT CREATION muselo zdát. ALCEST - až nepatřičně křehcí, až nepatřičně krásní, až nepatřičně sniví. Když hrají Autre temps, tak se stávám d´Artagnanem, na žluté herce s  otcovým mečem hledám prapor pana de Tréville a celý ten svět je tak nádherný a královna tak blízko. A nad Josefovem se rozestoupily mraky. Nad Josefovem bylo cítit slunce . Neige se neznatelně usmál. ALCEST byli další zjevení. A věřím, že nechtěli z  pódia odejít. Prostě tomu věřím. FIELDS OF THE NEPHILIM jsou krásný gotický stroj. A také Last exit for the lost. Mohutný, mužný, suverénní set na první pohled bez emocí, po milimetrech a mikrogramech graduje do obrovského , na začátku jen tušeného, finále grande. A emoce? V publiku narůstají, kypí, vybuchují. Scénu zalila purpurově rudá a baryton z onoho světa láká bludičky a bludníky. Nechali jste se polapit a uhranout jako já? MESHUGGAH - baví mne sledovat, jak to dělají. Stává se ze mne malý počtář a amatérský luštitel hudební enigmy. A dostávám těžce na frak při každém poslechu. Jak je možné, že Erich von Däniken neuviděl v MESHUGGAH potomky mimozemské civilizace, kteří koncert co koncert vysílají do vesmíru své SOS? Najdou je někdy tady u nás? MESHUGGAH jsou hudební astronauti z jiného světa. A možná potomci samotných Argonautů. Někdy po nich zůstanou kruhy v obilí. A někdy důlky v  josefovské dlažbě.

    <ins><strong>SOBOTA </strong></ins>

Mohli si GUTALAX svůj žlutý čaj o jedenácté dopřát v důstojnějším prostředí, než byla stage s hradbou toi toi na levém křídle a hradbou toi toi na křídle pravém? Absolutně nechci opominout hudební nápřah a muzikantský břink kapely, ale znalci prostředí pochopí – vidět poslední den festivalu nad hlavou diváka ve třetí řadě bílé čisté toaletní prkénko – i to je zjevení! Desítky letících rolí toaletního papíru v barvách bílé i pastelových a velký počet vztyčených záchodových štětek - to byla skutečná lidová GUTALAX PARADE! Dav šílí, dav jásá, dav se baví. Neuvěřitelný kotel. Shit evolution v praxi.
MASTER - dobře naloženému a naladěnému Paulu Speckmannovi trvalo asi šest vteřin k tomu, aby dav dostal na svou stranu řeky. Úžasný dehtový hlas a úžasné kouzlo Gandalfa death metalu si lehce poradili se slunečním svitem. O poledni prudce ztemnělo a všichni jsme byli MISTŘI!
CRUSHINGS CASPARS - frontman s vizáží Freda Dursta nebly žádný Fred Durst. A naštěstí dal brutální kopanec všem těm kiskům, derisům a gamarejům. Dobrého, pudového, zrychleného rachotu totiž není nikdy dost v žádné domácnosti. A být kašparem – i to zní někdy hrdě! VREID - na obzoru kapelní plachta s bílou horou a zelnými sosnami… přicházejí na první pohled přímočaří, ale při pozornějším poslechu velmi rafinovaní hudebníci. U VREID mne facinuje lehkost, monumentálnost, poschovávané motivy lidovek a neuvěřitelně chytlavé vyhrávky. A pak blesková změna – a nastupuje blackový mazec. Poslechněte si jejich Welcome farewell. Možná nejsem objektivní - mám je rád. A když dohráli, diváci se rozešli a kapela začala balit nástroje, jedné přešťastné polské fanynce daroval Sture svou propocenou košili. Pravý norský horal.
PRIMORDIAL - řeknu to hned: pro mne největší zjevení zjevení zjevení. Hráli v Německu večer před Brutalem , pak budíček v  pět ráno a po osmi hodinách prošli branou vítězů. Od první vteřiny bylo jasné, že dav ovládnou a omámí. Zdeklasují. Byli brutálně krásní a brutálně silní. A čestní. Alan Averill se zmocnil pevnosti i klečící na jednom koleně. Jak to sakra ti Irové dělají? Kdyby místo U2 s Bono Voxem zapojili do mírového procesu PRIMORDIAL, tak máme odzbrojeno do dvou let. Lituji jen jednoho – ten set byl krátký krátký krátký. Chci je vidět slyšet co nejdříve.

BIOHAZARD - z počátku mírně nemastné a bez přísad, pak to nabralo grády a siločáry mezi pódiem a diváky se protly. Pravda, jestli si hoši myslí, že jejich vyfukování a mámafokrování je něco zvláštního, tak to nebyli u 5. roty 2. praporu v Mariánských lázních v pět ráno při shrabování sněhu na buzeráku. Veteráni hardcore to ustáli se ctí, poslední song byl velkou peckou na závěr. Takový předkrm před opulentní hostinou. TRIVIUM - dlouho jsem je považoval za ryzí kindermetal. Ovšem oni mezitím uzráli a já zmoudřel. A navíc – je to jediná americká metalová kapela, která má v logu valašku. Šógunovi Mattovi a jeho partě se podařilo v kulisách připomínajících tour Maiden England jejich oblíbenců vynikající koncert. Až jsem byl překvapen, takový ohlas jsem nečekal. Energicky a přesvědčivě si vybubnovali a vyriffovali svoje logo v pevnostní zdi. Ze zařazení CLAWFINGER jsem byl rozpačitý. Mám je zažity, naposlouchány a naroubovány. Oni ještě žijí? Byl to můj hluboký omyl… Když nastoupil On, Zak, celý v bílém, začalo peklo. Biggest & the best. Josefov byl rozštípán. Rozcupován. Na hadry. When i grow up there will be a day when everybody has to do it my way. Na to se nedá zapomenout. CLAWFINGER odehráli v Josefově svůj poslední koncert. Lepší místo, lepší diváky a lepší konec si nemohli vybrat. HATEBREED. HATEBREED! Že to bude nářez, tak o tom si na Brutalu u malinovky šeptali mnozí. Ale že až tak? Je neuvěřitelné, jak umí kapela vygradovat z maximálních otáček na smrtící nepředstavitelné otáčky. V katastrofických filmech v tomto okamžiku kontrolky svítí rudě, dámské osazenstvo omdlévá a hlavní hrdina myslí na vlast a prezidenta. Tady ne!! Protože HONOR NEVER DIES! Další zjevení Brutalu. HATEBREED roztančili i osazenstvo Valtického sklípku, které se do určitého momentu chovalo velmi zdrženlivě. Betonová podlaha se zachvěla. A to jsem netušil, jak to zahrají v Modrý vopici. Ale o tom za chvíli. BEHEMOTH – těšil jsem se na ně. Ale ani teď nevím, co se vlastně stalo. Nejsem zklamán, jen zneklidněn. Zvuk proti HATEBREED byl extrémně přitlumen. Nergal a jeho boys dobře hrají, dobře vypadají, mají pod kontrolou dav, sebe i režii koncertu. Kde je ale ta zběsilost a vztek? Bude ještě někdy? Jsem trpělivý a počkám si na nový opus a další koncert . I BEHEMOTH mají své dny. OPETH - neřeknu víc, než to že mi jejich set dělal hudební doprovod při rozloučení se s pevností. Poslední valčík . Tak zase až za rok?

ČÁST III. - Krása nesmírná

NEDĚLE

Modrá vopice, je konec

Smutný konec, krásný konec. KATALEPSY dali ještě jednou svůj zkrácený set. Jsou příjemní a vnímaví, pokud ovšem nedrtí nástroje. A HATEBREED? Celých 75 minut hráli pro dvě stovky nadšených skákajících fanoušků. A musím říct - ta extáze byla skutečně vzájemná. Toto byl ten nefalšovaný vrchol všech vrcholů. Jsem šťastný, že jsem to zažil a prožil. Nějak ten rok do dalšího Brutalu musíme důstojně přežít. P.s. Děkuji Márdímu za inspiraci. A všem obskurům, že to dělají tak dobře, jak to jen jde. Hudbě zdar a Brutalu zvlášť, přátelé.

Text: Ivan Mauser Vader
Foto: Zdenek Zelený a Markéta Labajová