The Beatles, slavnější než Ježíš: 6 - Perný Den

Zatímco téměř celý svět žije Beatles, kteří dobyli americký trh, vstupuje čtyřka v domovské Británii do dalších (pro ni zatím neznámých) vod. Nejenže skupina nahrává nové album, jež je vůbec prvním beatlesáckým LP, na němž není jediné převzaté skladby, ale také se pouští do natáčení svého debutového filmu, jehož režie se ujal Richard Lester. Snímek přišel do kin na samém vrcholu beatlemanie a slavil obrovský úspěch. Myšlenka díla byla jasná. Zkonstruovat jeden pracovní den Beatles do poutavého celku nabitého hudbou z nejnovější připravované desky a osobitým suchým broučím humorem. Skupina zde měla působit naprosto přirozeně bez jakékoliv přetvářky. Zároveň se ovšem nemělo jednat o dokument, nýbrž o rock’n’rollovou komedii, co ještě více vybudí již tak kolosální šílenství kolem kapely. Jasně vytyčené cíle a nekonečné množství píle jak filmařského týmu, tak čím dál tím více vytížených Brouků přinesly na plátna jeden z nejklasičtějších hudebních snímků všech dob. Střelený humor nás provází celým filmem, stejně jako Beatles dostávající se do různých komických situací v průběhu jednoho trýznivého dne, kdy se ve velkém zmatku připravují na večerní vystoupení v televizní show. Honičky s fanatickými fanoušky, různé skopičiny rozčilující režiséry a manažery a hlavně The Beatles takoví jací skutečně jsou. To jsou hlavní lákadla Perného dne (A Hard Day’s Night) - nadčasového kritikou a fanoušky vřele přijatého snímku oslovujícího dnes generace vyznavačů nejen rock’n’rollové hudby. Velice kladné kritiky se dočkal i Ringo za svůj herecký výkon předvedený u pobřeží řeky. Starr později přiznal, že tolik vychvalovaný smutný pohled byl ve skutečnosti zničený výraz po předcházející proflámované noci. Stejně jako získali své místo v amerických hitparádách, získali nyní Brouci místo i na plátnech kin. Po premiéře filmu, na níž ani jeden z členů kapely nezůstal až do konce, bylo načase zásobovat po nových písních lačnící fanoušky další deskou. Na pulty posléze dorazil počin pojmenovaný stejně jako snímek A Hard Day’s Night. První zcela autorské LP kapely otevírané svižným „A Hard Day’s Night“ nabízí posluchačům jak nové skladby použité ve filmu, tak řadu čerstvých písní, jež se měly na veřejnost dostat až s vydáním desky. Celé album trvající přibližně kolem půl hodiny představuje Beatles ve zlatém období mapujícím vrchol beatlemanie a jejich klasické skladby jako rychlou optimistickou „I’m Happy Just To Dance With You“, v podobném duchu nesoucí se „Can’t Buy Me Love“, či dodnes nedoceněnou pochmurnější, ale přesto krásnou „Things We Said Today“. Každá píseň na „Perném dni“ je unikát zachycující atmosféru a náladu doby, v níž byla složena. Za opět vynikající Martinovy produkce je deska jedním z nejlepších počinů, jaké kdy čtveřice zplodila.
Co se ovšem týče hochů samotných, začínají být stále více zničení neustálou nekončící prací doprovázenou vytrvalou přítomností bláznících fanoušků a novinářů. Po tom, co si v Americe vytrpěli nepříjemné návštěvy ve snobských rodinách, v nichž bývali kolikrát uráženi a zesměšňováni a v nichž spíš často sloužili jako atrakce propůjčené rozmazleným zbohatlým dětem, museli dál v domovské Británii snášet obrovský tlak veřejnosti. Aby mohli celý tento cirkus držet pohromadě, museli podstupovat velké oběti jako například Lennon, který již při vydání Please Please Me byl nucen tajit sňatek se svojí láskou ze střední školy Cynthií. Důvod byl prostý. Fanynky musely mít pocit, že by se se svým idolem mohly teoreticky „vyspat“. Nejen tímto prostředkem byl zvyšován zájem o kapelu a náklonnost děvčat k ní, ovšem kdyby bylo všeobecně známo, že je John ženatý, nebyli by Beatles již tak potencionálně „dostupní“ dívkám, pro které bylo v určitém období životním cílem stát se milenkou alespoň jednoho broučího idola. Brouci začali více pociťovat hořkou chuť slávy, která se v následujících letech začne měnit v nesnesitelnou. Rok 1964 bylo jistě jedno z nejnáročnějších a nejúspěšnějších období skupiny. Podmaňují si světový trh, stávají se miláčky dospívající mládeže, vydávají nový a nový materiál, jezdí po dalších a dalších turné a hlavně nepřetržitě pracují. Je jasné, že nelidské tempo na ně vyvíjené brzy zanechá své stopy v jejich tvorbě. A skutečně následující album For Sale je od předchozích zásadně odlišné a to hlavně díky skladbám jako „No Reply“ nebo „I’m a Looser“, v nichž se únava kapely odráží především v textech a vůbec v atmosféře písní. „No Reply“ již nepojednává jako většina skladeb z minulých LP o šťastné lásce, nýbrž o rozchodu. Pochmurný, ale vyspělejší text za doprovodu smutné akustické melodie dává najevo, že vytížení Beatles začínají narůstající tlak pociťovat již tak silně, že se pesimistické nálady promítají i do tvorby dříve tak bezstarostně pějící kapely. Tato změna ovšem posluchače neodradila a navzdory tomu, že se na něm vyskytují opět i převzaté skladby, jde nově vydané album For Sale na dračku. Deska podporovaná úspěšným singlem „Eight Days A Week“ zaujímá znovu první příčky prodejností a hitparád. Vedle pro Beatles v tu dobu nejen po textové stránce novátorských a propracovanějších písní najdeme na albu klasickou „chuckberryovku“ „Rock’n’roll Music“ či Buddy Hollyho „Words of Love“. Do autorských písní znatelně proniká vliv folkové hudby, jež se má v nadcházejícím období prostřednictvím tvorby zatím méně známého zpěváka Boba Dylana, stát velice vyhledávaným žánrem. Beatles tedy nejen, že určují módu, ale v mnohém začínají předbíhat svou dobu, což se v hudební historii podařilo jen velmi malému množství skupin. Kapela je nyní na vrcholu a kraluje hudebnímu byznysu. Její vliv je znatelný i v tvorbě ostatních skupin, i v těch, které zatím ještě ani nevznikly a které mají brzy zaujmout společně s ní místa v galerii titánů rockového nebe. Jejich čas ovšem teprve přijde. Nebude trvat dlouho a šedesátá léta se přehoupnou do druhé poloviny, co bude mnohem pestřejší, než ta první a v níž Beatles sehrají ještě velkou roli.