The Beatles, slavnější než Ježíš: 13 - Žlutá Ponorka

V soukromém životě Brouků se stejně jako v jejich tvorbě stalo v letech 1968 až 1969 několik zásadních zvratů. Ten první se začal odehrávat již v roce 1966, kdy John navštívil výstavu moderního umění, na které se poprvé setkal s kontroverzní japonskou umělkyní Yoko Ono. Jejich následující vztah byl natolik vážný, že se díky němu Lennon rozvedl se svou manželkou Cynthií a absolutně zamilovaný do Yoko se nechal mladou Japonkou silně ovlivňovat nejen v tvorbě. John se začíná více soustředit na vlastní sólové projekty s Ono počínající avantgardní deskou Unfinished Music No. 1: Two Virgins, na jejíž přebal se nechali oba dva vyfotit zcela nazí. Album natočené za jednu noc je velice experimentální a nesrozumitelné, ovšem dočkalo se ještě následovníka jménem Unfinished Music No. 2: Life With The Lions nesoucího se v podobném duchu. Naštěstí zanedlouho tohoto ztřeštěného projektu zanechali a s novou doprovodnou skupinou příhodně nazvanou Plastic Ono Band začínají tvořit mnohem stravitelnější hudbu. Mimo muziky se navíc věnují i mírovým aktivitám reagujícím na válku ve Vietnamu, mezi něž patří například proslulé postelové protesty spočívající v tom, že oba dva zalezlí v posteli do médií vzkazovali veřejnosti protiválečné výroky, různá prohlášení a proslovy. John nebyl ovšem prvním Broukem, který vydal sólovou desku. Stačil jej předstihnout Harrison s povedeným soundtrackem k filmu Wonderwall, k němuž napsal hudbu ještě před tím, než Lennon začal předvádět své avantgardní choutky na Unfinished Music. Jediní, kdo zatím nevěnovali pozornost sólovým počinům, byli Ringo plně zaměstnaný rodinou a Paul plánující další kroky Beatles a prožívající krásný vztah s novou přítelkyní Lindou Eastmanovou, proslulou fotografkou známých hudebníků a kamarádkou mnoha velkých hvězd. Stejně jako Yoko s Lennonem, se i ona s Paulem seznámila již dříve a neboť McCartney nebyl se svojí tehdejší známostí Jane Asherovou ženatý, nemusel si projít nepříjemným rozvodem tak, jako si jím prošel John. Ještě hůře, než Lennon ale prožíval celý proces rozchodu rodičů Julian, který se nejednou o svých zmatených pocitech zpovídal rodinnému příteli McCartneymu, jež pro něj následně složil písničku a zároveň asi nejslavnější beatlesácký hit všech dob. Samotný název skladby „Hey Jule“ se Paulovi zdál moc přímočarý a tak jej změnil na „Hey Jude“. Nahrávání opět proběhlo na Abbey Road v Martinově produkci a tentokrát se do něj tleskáním a zpěvem při závěrečném sborovém popěvku přidal každý, kdo v tu chvíli zrovna byl ve studiu po ruce včetně techniků. Jelikož se skladba již nevešla na Bílé Album, byla vydána jako singl s rockovější verzí „Revolution“ na B straně a získala velký ohlas jak ze strany posluchačů, tak kritiky.
Krom muziky, v níž opakovaně slavili úspěchy, zaútočili Beatles opět na svět filmu, tentokrát animovaným snímkem Yellow Submarine. Je paradoxem, že nejznámějším broučím filmem je zrovna tento, zejména díky tomu, že samotní Brouci se na něm podíleli jen minimálně. Čtveřici zde dokonce mluví pouze herci, v jejichž velmi zkreslovaném hlase můžeme slyšet přehnaný liverpoolský přízvuk. Kouzlo filmu spočívající v dokonalém vystižení beatlesáckého světa tvoří ovšem geniální hravé animace německého výtvarníka Hanze Edelmanna, který společně v režii George Dunninga vytvořil úžasně nápadité a pestré obrazy skvěle pasující do jednoduchého srozumitelného příběhu: Pepperland, země zaslíbená hudbě, umění a zábavě je znenadání napadena Modrými Bídáky, kteří nesnášejí všechno, co je jen trochu veselé, hudební a bez modré barvy. Jednomu obyvateli se ale podaří uniknout v pradávné žluté ponorce a po přeplutí několika moří plných různých fantastických bytostí se dostává do Liverpoolu, kde se setkává s Beatles, jež se s ním vydávají zpět do Pepperlandu, který po strastiplné odysei prožité v mořích od Modrých Bídáků nadobro osvobodí. Hudba použitá ve filmu pocházela především z desek Rubber Soul, Revolver a Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Objevily se zde ale i čtyři nové písně složené Brouky speciálně pro snímek. Jedná se o Georgeovu psychedelickou „Only A Northern Song“, popěvkovou chytlavou „All Together Now“, rockově našlapanou „Hey Bulldog“ se skvělým Harrisonovým sólem a znovu chytlavou velmi povedenou „It’s All Too Much“ nesoucí se opět v duchu psychedelie. Všechny tyto skladby včetně speciálních symfonických témat vytvořených Georgem Martinem pro filmový doprovod pak vyšly jako soundtrack. Na LP Yellow Submarine bychom ovšem mimo těchto shledali ještě dva starší počiny a to samotnou „Žlutou Ponorku“ společně s „All You Need Is Love“. Filmový úspěch ovšem nezakryl rány způsobené krachujícím podnikem Apple Corps. Apple, který stejně neměl budoucnost, padl ve stejně velkém stylu, v jakém byl otevřen. Beatles se rozhodli, že všechno ze svého kamenného obchodu rozdají zadarmo, takže se do budovy rázem nahrnul dav šílejících lidí. Podnik byl rozprášen, část beatlesáckých snů také a podivně ztvárněná Lucy na oblacích s démanty na fasádě stavby jen nemohoucně zírala na to, jak končí další velká broučí kapitola.