The Beatles, slavnější než Ježíš: 10 - Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band

Na Revolveru se objevil výraznější počet naživo nehratelných skladeb, než tomu bylo na předcházejících deskách. I přes to ovšem Beatles koncertovali dál, i když s čím dál tím menším zápalem, neboť kapelu, která začala klást obrovský důraz na to, co stvoří ve studiu více než na to, co předvede na podiu, začala přirozeně unavovat vystoupení, jež podle slov skupiny „stejně jen sloužila k tomu, aby se na ně mládež přišla vyřvat.“ Finanční příjmy a fakt, že Beatles jsou nyní již v pozici, kdy si můžou skutečně dělat, co chtějí, přiměly čtveřici pohrávat si s myšlenkou úplně zanechat živého hraní. Klíčovým momentem, který celou ideu proměnil ve skutečnost, se stal neblahý incident na Filipínách. Brouci se zde druhý den po koncertu měli setkat s místními vládními představiteli, ovšem díky nedorozuměním se nakonec kapela na slavnostní ceremoniál, na nějž se díval celý filipínský národ, nedostavila, což ve výsledku hluboce urazilo nejen hlavy státu, ale i zbytek ostrovního obyvatelstva. Skupina absolutně nevěděla, co se děje, neboť se k ní informace dostavila chvíli před tím, než se čtveřice začala přesouvat na letiště za policejního doprovodu, protože ulice byly plné naštvaných lidí, jež neměli daleko k tomu čtveřici fyzicky ublížit. Když pak Beatles nasedali celí skleslí do letadla, prohlásil Brian Epstain„, že tohle si nikdy neodpustí.“ Není nakonec ani divu, že člověk, který Brouky miloval a staral se o ně, se cítil velmi provinile tím, že díky svému selhání ohrozil jejich životy. Ihned po návratu domů Beatles ohlásili, že již definitivně ukončují koncertní činnost a věnují se pouze studiové činnosti, čímž najednou získali spoustu volného času a prostor se realizovat. George, který se ještě před nahráváním Revolveru, oženil s modelkou Pattie Boydovou, dále rozvíjí svůj um hraní na sitár a stále více poznává indickou kulturu, v čemž mu výrazně pomáhá jeho učitel, sitárový virtuóz Ravi Shankar. Lennon zase hraje hlavní roli v novém filmu režiséra prvních dvou beatlesáckých snímků Richarda Lestera. Jedná se o komedii z II. Světové války, adaptaci stejnojmenné knihy Patricka Ryana „Jak jsem vyhrál válku“. Film neupoutal tak velkou pozornost, neboť v době svého uvedení bylo téměř všechno orientováno na probíhající konflikt ve Vietnamu, proti němuž se největší protesty měly teprve uskutečnit. Zásadní změna ovšem nastala v Johnově vzhledu, protože se kvůli své roli nechal nakrátko ostříhat a poprvé si na nos nasadil pověstné kulaté brýle, dnes s oblibou přezdívané „Lennonky“.
Zatímco se George vzdělává v indické kultuře a John rozvíjí herecké schopnosti, Paul začíná objevovat nově formovanou britskou undergroundovou scénu. Kapely experimentující se zvukem a propojením hudby s teatrálností podporovanou kouřem, světly, promítanými diapozitivy a krátkými filmy, uhranuly McCartneyho natolik, že se často objevoval na koncertech těchto formací. Komunita, jež se na takovýchto akcích plných LSD dýchánků často scházela, byla tvořena převážně mladými umělci a studenty. Styl hudby, který zde vznikal, se začal všeobecně nazývat díky svým zvláštním náladám, zvukům a melodiím ovlivněným drogovým prostředím psychedelickým rockem. Paula na těchto show především zaujala mladá skupina proslavená velmi hlasitými vystoupeními provázenými řadou světelných efektů, experimentálních improvizací a šíleně upravených starých rock’n’rollových hitů. Jednalo se o kapelu, jejíž hlavní zbraní byly v tu dobu nápady a osobnost energického podivína Syda Barretta - Pink Floyd. Mezitím, co celý Londýn voní undergroundem, začíná na druhé straně oceánu nabývat na síle nové hnutí hippies, jehož hlavními cíli jsou zamezení válce ve Vietnamu, světový mír a prosazení nových společenských názorů preferujících svobodný, divoký a nevázaný životní styl. Stejně tak jako britskému „podzemí“ je pro hippies typickou drogou LSD a hudbou (mimo folku) psychedelický rock. Zkušenosti a poznatky, jež Paul pochytil na koncertech „podzemních kapel“, se silně odrazily na další tvorbě Beatles, kteří se znovu sešli na začátku roku 1967, aby usedli společně s Georgem Martinem do studií Abbey Road a po nekonečných hodinách nahrávání a úmorné dřiny přivedli na svět asi nejvíce zásadní desku rockové historie – Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Album nejenže přimělo následovat jeho příkladu nespočet hudebníků, ale také zcela pozměnilo způsoby, jakými byly v té době desky nahrávány. Největší podíl na tom jistě měl absolutně novátorský přístup, jenž Brouci při tvorbě alba použili. Prvním krokem k tomu předvést na hudební scéně něco zcela nového byl fakt, že deska měla jako jedna z prvních ucelené téma, kterým se v tomto případě stala fiktivní kapela, jejíž styl měl podle McCartneyho slov být něco mezi dechovkou a rockem. Celá tato vymyšlená formace se nám také představuje v úvodní stejnojmenné písni desky, kde ke kytarovému podkladu skvěle kontrastují lesní rohy. Skladba posléze přímo naváže na druhý počin alba, jenž má zpívat tajemný Billy Shears (což je ve skutečnosti Ringo)„With A Little Help From My Friends“. Po této optimistické písni nadchází tentokrát Lennonova „Lucy In The Sky With Diamonds“, jejíž význam je často milně vykládán jako údajná oslava LSD. Záminku k tomuto tvrzení podporují i počáteční písmena skladby, která ve zkratce skutečně vytvoří název populární drogy. John později ovšem objasnil, že „Lucka na obloze s démanty“ byla inspirována obrázkem, co ve školce namaloval jeho syn Julian. Po poslechu Paulovy „Getting Better“ a „Fixing a Hole“ vyprávějící podle McCartneyho „prostě o díře v silnici“ se na řadu dostává překrásná smyčcová „She’s Leaving Home“ řadící se mezi další nesmírně nedoceněné beatlesácké skladby. Po ní již vyslechneme Johnovo pozvání do šapitó „Being for the Benefit Of Mr. Kite“ tentokrát psané podle starého cirkusové plakátu. „Mr. Kite“ zaujme mimo jiné i nesmírně zajímavým zvukovým experimentem v podobě pestré smyčky v pozadí, jíž Brouci dosáhli rozstříháním pásek se záznamy zvuků v různých rychlostech na jednotlivé obdélníčky, které pak poslepovali dohromady a pustili je jako podklad ke klávesovému sólu. Nyní ovšem přichází na řadu George a jeho silně indickou hudbou ovlivněná „Within You Without You“ s okouzlující melodií, v níž Harrison předvádí svoje zdokonalující se sitarové umění. Druhou stranu desky pak otvírá Paulova „When I’m Sixty Four“ následovaná svižnou „Lovely Rita“ a zvuky zvířat doprovázenou „Good Morning, Good Morning“. Nyní se už dostáváme do samého závěru alba, jež začíná hutnější verze úvodní „Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band“, aby pak znovu přímo navázala tentokrát na ojedinělé dílo „A Day In The Life“. Jedná se o píseň přesahující pěti minut, čímž Beatles porušili nepsané pravidlo o tom, že písně na albu by neměly být delší jak tři minuty. „A Day In The Life“ je také jedním z prvních pokusů propojení rockové a klasické hudby. V podstatě dvě různé skladby jsou zde do sebe sloučeny záměrným „kraválem“ vytvořeným symfonickým orchestrem. Díky němu a Lennonově textu pojednávajícím o různých článcích z novin a zpěvu, ze kterého běhá mráz po zádech, získává píseň dojemně tajemný nádech. Nahrávání tohoto závěrečného opusu pojali Brouci jako párty, na níž pozvali spoustu svých přátel včetně Micka Jaggera. Členům orchestru v kvádrech pak dali klaunské nosy a společně v přítomnosti svých kamarádů dodělali poslední chybějící článek desky. Jakmile se album dostalo ven, jednalo se skutečně o výjimečnou událost, což dokazuje i fakt, že některé písničky přehrál hned tři dny po jeho vydání naživo Jimi Hendrix. Do dějin se zapsal i přebal desky tvořený fotografií všech čtyř členů Beatles s kníry následujících Lennona v krátkém sestřihu vlasů v barevných uniformách seržanta Pepře na pozadí řady různých významných osobností, mezi nimiž bychom shledali například i Boba Dylana, Marilin Monroe, Stu Sutcliffa, Sigmunda Freuda, voskové figuríny Brouků v oblecích z muzea Maddame Tussauds a spoustu dalších. Celá scenerie zobrazuje vystoupení skupiny v parku, před níž vyniká v trávníku z květin vyskládaný nápis „Beatles“, nad kterým je postavený buben s textem „Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band“. Dílo, jež bývá často označováno za vrchol beatlesácké tvorby vyhodnotil o několik let později vlivný hudební časopis Rolling Stone jako nejlepší album všech dob. Odkaz Sgt. Pepper’s nosily generace hudebníků, kteří na desku naráželi i přímo ve své tvorbě, čehož příkladem je i přebal počinu We’re Only In It For The Money avantgardního rockera Franka Zappy a jeho skupiny Mothers of Invention nebo název debutu Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned českých undergroundových Plastic People of the Universe. Našlo by se samozřejmě ještě spoustu příkladů vlivu nadčasového „seržanta Pepře“ na hudbu ať se již jedná o aranžmá skladeb, koncepci, zvuk, tak i originální způsoby nahrávání, mezi něž patří i fakt, že k celkovému sloučení nesměrného množství zvuků do jedné skladby použili Beatles propojení velkého množství klasických čtyřstopých magnetofonů v jednu velkou síť. Právě díky podobným netradičním přístupům a celkové vyspělosti jak po hudební tak textové stránce si získala deska nevídaný respekt, kterého se dostalo velmi mizivému počtu alb. Je to právě Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, co dalo Beatles napevno post nesmrtelnosti a navždy jim upevnilo pověst geniálních umělců. Je to právě Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, co bude navždy vyjadřovat atmosféru, pocity a nálady druhé poloviny let šedesátých.