Třicet let je hrozná doba. Když tohoto věku dosáhne člověk, končí mu definitivně mládí, dosáhne-li ho kapela, není to úplně normální. Vzpomínám si, jak se jako něco výjímečného slavilo dvacet let skupiny OLYMPIC a ejhle, Jandova družina slaví za pár dní padesátku. A právě o těch dvacet let pozadu je ARAKAIN. Bez diskuze největší česká metalová kapela slaví těžko uvěřitělné třicáté narozeniny.
Za tu drahnou dobu kapela prošla mnoha personálními změnami, tou největší před deseti lety, kdy ji opustil dlouhodobý frontman Aleš Brichta, což mnozí fandové vnímali jako tragédii. No, jak pro koho. ARAKAIN našel po podivném experimentu s popovou hvězdou Petrem Kolářem vynikajícího Honzu Toužimského a vyrazil do útoku, po němž za ním zůstávaly vyprodanné koncerty, nadšení fandové a slušné ohlasy na studiové nahrávky. Zpěvák vsadil na pozlátko televizních estrád a spálil se. A tak dnes, když ARAKAIN stále plní sály, jezdí Brichta po vlastech českých s jakýmsi triem nebo s programem ARAKAIN Memorial ,což je vlastně takový revival.
Oslavy pojal ARAKAIN velkolepě, po sérii jarních vyprodaných koncertů byla na pátek 26. října naplánována monstrózní akce, která v dějinách českého metalu nemá obdoby. Škoda jen, že ve stejný den hrála v Praze i jiná legenda, němečtí TANKARD a fanoušek byl nucen si vybrat. Přitom stačilo jen prohodit pražský a ostravský koncert, ovšem proč by se pořadatelská firma zatěžovala přemýšlením, že? Nicméně, jak na tom byl s návštěvností TANKARD sice nevím, ale ARAKAIN si určitě nestěžoval. Už před pátou odpolední se přes obří parkoviště táhly větší i menší skupinky fandů, tvořené, jak už to u podobně letitých kapel bývá, z části mládeží a zčásti strejci /a tetkami/ nemajícími daleko k důchodovému věku. Kdo vstoupil do předsálí, dostal zdarma novinkové DVD a mohl si v ARAKAIN SHOPU zakoupit něco z bohatého sortimentu triček, mikin, čepic a kdovíčeho ještě. U piva pak měl možnost sledovat pět let starý koncert z Edenu a čekat až se otevřou dveře do haly. To se stalo krátce před sedmou, čímž bylo jasné, že akce hned na startu nabere skluz.
Patnáct gratulujících "předkapel" je sice krásné číslo, ovšem méně je někdy více. Tahle vystoupení obvykle nebývají povedená, ale tentokrát to byla naprostá tragédie! Jediný, kdo stál za řeč, byl brněnský TITANIC a se ctí se s arakainovskými skladbami popasovali ještě ASSESSOR a MARKÝZ JOHN. Totální malér byl VITACIT s Danny Horynou a jejich 311. peruť. Upřímně říkám, že podobné gratulanty bych nejspíš vyhodil.
Pak už ale přišli ke slovu oslavenci, výlet do minulosti světlých zítřků jako intro a po něm pravěká Nesmíš to vzdát odstartovaly hlavní část oslav. Z pódia letí jedna vykopávka za druhou - Strážci času, Šehrezád, Kamennej anděl... co song, to skvost z pokladnice domácího metalu. Bez zbytečných řečí se první část žene do současnosti, kde je, bohužel, v tom nejlepším utnuta. Škoda, zvlášť když jsem tak nějak očekával, že to nejlepší máme právě za sebou, nemluvě o tom, že nakopnout show do původních obrátek už se až do konce nepodařilo.
Po krátké přestávce patřila scéna především Petru Kolářovi. Já jeho období v ARAKAINU zrovna moc v lásce nemám. Byl jsem od začátku přesvědčen, že musí rychle skončit, protože Kolář rozhodně není rocker a taky to tak dopadlo. Žádné velké nadšení jsem tudíž ze druhé části koncertu nepociťoval. Snad až když se zase vrátil Honza Toužimský a zazněly Marat a Forsage, jenže hned po nich přišla další pauza.
Přišel čas na vystoupení, které bylo pro někoho vrcholem večera a pro jiné jeho nejkontroverznější částí. Patřím do té druhé kategorie. Jako pamětníkovi živočišného projevu Lucie Bílé v osmdesátých letech mi její sety s ARAKAINEM přijdou čím dál tím unylejší. Byl jsem na všech výročních koncertech kapely s výjímkou toho posledního v Edenu a tvrdím, že je to fakt čím dál tím horší. V žádném případě bych si nedovolil jakkoliv diskutovat o pěveckých kvalitách první dámy českého popu, ale Lucie Bílá už je zkrátka dávno někde jinde. V Letňanech nakráčela na pódium bez pozdravu a po celou dobu se tvářila jako nastřelená a mluvila zrovna tak. Radost mi ovšem udělala zařazením Sataniky, kterou jsem od ní naposledy naživo slyšel ještě v dobách rozvinutého socialismu a také z toho, jak vyšvihla Ztráty a nálezy.To byl zážitek, z něhož běhal mráz po zádech. Přesto si s veškerou úctou k jejímu hlasu troufnu vyjádřit radost nad rozhovorem v tisku, kde prohlásila, že v Letňanech vystupuje s ARAKAINEM naposledy. Úplný závěr pak patřil zase jenom ARAKAINU. S blížící se půlnocí už ovšem řídlo publikum, metro ani autobusy na nepražáky nepočkají. To byla poslední z těch drobných vad na kráse jinak skvělé a důstojné show, kterou ARAKAIN oslavil své jubileum. Nezbývá nic jiného než popřát kapele, aby jí současná forma vydržela ještě spoustu dalších let.