Thrash třetího tisíciletí. To jsou kalifornští WARBRINGER a jejich nová deska „Woe to the Vanquished“. Apoštolové nových cest kultovního žánru se rozmáchli do velikého oblouku a nabízejí všem metalheads surový metal, který se nestydí přiznat, že ne všechny dny jsou brutálně kovové a svět kolem nás se definitivně změnil. „Ve vzduchu visí další potenciální jaderná puma a nám je to jaksi jedno. Jsme takoví předplacení duchové sebe sama, siluety skutečných existencí,“ říká úsečně John Kevill. Přemýšlivý člověk, budoucí historik a neumlčitelné hrdlo americké úderky.
WARBRINGER vydává páté album, které má ambice být tím nejlepším v historii kapely. Jak probíhala realizace tohoto alba? Vím, že u vás bylo v nedávné minulosti celkem rušno.
Byla to celkem fuška. Ale musím začít tím, co veškerým pracím předcházelo. WARBRINGER zmítaly personální přesuny. Nejprve odešel hlavní kytarista Adam, pak se zase vrátil. To samé jsem zažil s bubeníkem Carlosem. Docela blázinec. Neměl jsem v kapse novou nahrávací smlouvu, protože jsem jednoduše neměl pohromadě kapelu. Tenhle stav trval až do loňska, kdy jsme obsadili všechny posty a dali se do práce. Ujasnili jsme si svoje vize a zároveň se podívali zpět na předcházející desky. Jasně jsme si řekli, co se nám na všech nahrávkách líbí a nelíbí. Jedním dechem jsme stanovili, co chceme příště udělat jinak. Pak už to šlo všechno celkem hladce. Museli jsme si trošku zamést před vlastním prahem, abychom do toho mohli zase vletět.
V roce 2013 jste po vydání poslední desky vyjeli na turné s KREATOR a OVERKILL. Nyní všechny tři kapely vydávají hned těsně po sobě nová alba. Co tomu říkáš?
Wow, KREATOR taky? To mi uniklo. Je skvělé, že v posledních šesti měsících vychází samý skvělý thrash. TESTAMENT, KREATOR, OVERKILL a METALLICA, to je síla jako tank. Budu doufat, že WARBRINGER budou jednou pevnou součástí takové společnosti. Skvělé album podle mého názoru vydali také HAVOK a nezapomínal bych na POWER TRIP, kteří právě pustili do světa perfektní album „Nigthmare Logic“. Jsou to skvělé časy pro thrash metal a já se z toho upřímně raduju, protože někdy kolem roku 2009 jsem slýchal, jak to má thrash za sebou a nemá budoucnost, a jak to tak vypadá, tyhle povídačky minuly terč. (smích)
Před třemi lety opustili kapelu dva členové a vaše budoucnost byla tehdy rázem nejistá. Ale krize pominula a WARBRINGER pokračuje. Se současnou sestavou jsi spokojen?
Jo, dnes jsem spokojený. Ale už vím, že co funguje, nemusí trvat věčně. Ty zmatky na hráčských postech už bych nechtěl zažít. Prostřídalo se nám v jednu chvíli opravdu hodně muzikantů a hrozilo, že album nedáme dohromady, nicméně měli jsme štěstí a noví kluci v kapele jsou opravdu kvalitní hudebníci. Jesse umí ze své basovky vyloudit nesmírně hutné a hromové tóny, což je myslím na novém albu dobře slyšet. Chase je typ puntičkářského technického kytaristy, který odmaká spoustu práce. Jsem rád, že mám tyhle chlápky kolem sebe.
Líbí se mi, že naprosto upřímně přiznáváš, že při skládání máte jako předobraz určité skladby od konkrétních kapel. Jaké kapely máš ty osobně nejradši? Co si pustíš, když máš chvilku?
Jsem v tomto směru naprosto průměrný konzervativní metalista. (smích) Neomrzí mě BLACK SABBATH, JUDAS PRIEST a IRON MAIDEN. Ale přihřeju si svoji polívčičku tím, že za nejlepší období metalu považuju roky 1987 až 1992. Ten čas, kdy thrash dostával svoji nejagresivnější tvář a zároveň mutoval do death metalu. Každý thrasher musí milovat „Extreme Aggression“ od KREATORU nebo „Reign in Blood“ od SLAYER. Taky si libuju v rané fázi švédského blacku. Myslím, že střípky toho všeho se objevují i v tvorbě WARBRINGER. Každopádně nad tím vším ční skutečnost, že miluju rock’n’roll jako celek. Nemohl bych bez něho žít.
Četl jsem, že na rozdíl od mnoha dalších muzikantů uznáváš subžánry, protože ti pomáhají vybrat tu správnou muziku.
Myslím si, že nemá cenu předstírat opak. Nemám rád tvrzení, že existuje jen jeden metal. To je přece blbost. Žánrové ukotvení pomáhá posluchači vybrat tu správnou muziku. Když budu mít chuť na nějakou odjištěnou muziku s pořádným kraválem, půjdu do thrashe nebo deathu. Když budu chtít meditovat, můžu si pustit jazz metal. Problém je v tom, že některé kapely chtějí do těch škatulek moc a tlačí na pilu. Ten styl by měl vycházet z kapely přirozeně. I thrash může být barevný. Vezmi si CORONER, hrajou hodně technicky a přidávají k tomu progresi. Na druhé straně TOXIC HOLOCAUST do toho prostě řežou. Jejich muzika je plná agrese, thrash ohlodaný na kost. Žánrové vymezení je prostě užitečný nástroj, na kterém není nic zavrženíhodného.
Tvůj styl zpívání jistě dává hlasivkám zabrat. Staráš se o ně nějak?
Ne. (smích) Je to náročná záležitost, obzvláště když hrajeme víc akcí za sebou. Nikdy se mi nestalo, že bych ztratil hlas, ale musím říct, že po každém koncertě mě solidně bolí v krku. Nicméně na stylu, kterým zpívám, nehodlám nic měnit. Až budu starý, možná budu litovat, ale teď do toho jdu naplno. Občas mám dokonce pocit, že čím víc zpívám a mluvím, tím se můj hlas stává silnějším. Čert ví, jak to tam uvnitř vlastně funguje. (smích)
Ke skladbě „Silhouettes“ z nového alba jste natočili videoklip, kterému dominuje černá a bílá a z celé kapely jsou skutečně k vidění pouze siluety. Kde vznikl tenhle nápad?
Lícuje to s tématem skladby. Jsou z nás vidět pouze obrysy, což má jeden prazákladní důvod. Když vybuchne atomová bomba a zasáhne člověka, který se nachází poblíž epicentra, zůstane po něm na silnici či nezřícené zdi silueta. Nechali jsme se v tomto případě inspirovat druhou světovou válkou a tragédiemi v Hirošimě a Nagasaki. V přeneseném slova smyslu se ovšem zamýšlíme nad tím, jak jsou lidé bezohlední a neuvědomují si následky svého konání. Ve vzduchu visí další potenciální jaderná puma a nám je to jaksi jedno. Jsme takoví předplacení duchové sebe sama, siluety skutečných existencí. Smutná realita, avšak dobré téma pro thrash metal.
A témat, které bylo záhodno s WARBRINGER probrat bylo mnohem více. V novém čísle Sparku najdete pokračování rozhovoru, ve kterém John Kevill prozradil, proč s kapelou natočili jednu z nejrychlejších písní v historii metalu. Důvod umístění šokující jedenáctiminutové skladby na nové album či přiznání jeho instrumentální negramotnosti a zároveň hudební geniality. Zdeněk Pospíšil
