Autorka úspěšného románu Šalina do stanice touha z roku 2020 se tentokrát uchýlila k tématům hudby a dospívání. Česká spisovatelka Iva Hadj Moussa je také metalovou fanynkou, a tak není divu, že se rozhodla svět tvrdé hudby a literatury propojit ve svém novém románu Démon ze sídliště. Kde sesbírala nejvíce inspirace a proč se rozhodla promlouvat skrze mužskou postavu? Přečtěte si první část rozhovoru redaktorky Sparku Lucky Mařanové a dozvíte se mnohem víc.
Knihu Démon ze sídliště koupíte na Sparkshopu!
Démon ze sídliště není tvá knižní prvotina, ale poprvé si zavítala do vod, nazvala bych to, metalové prózy. Jak tě bavilo spojovat hudbu a literaturu dohromady?
Bavilo mě to moc. A dokonce si vzpomínám na první impuls k napsání knihy: jednou jsem byla na koncertě – mám dojem, že to bylo tehdy, když v klubu Nová Chmelnice hráli TRIBULATION, UADA a GAAHLS WYRD. Pozorovala tam takovou skupinku metalových teenagerů. Všichni měli dlouhý vlasy a vesty s nášivkama, drželi si ty svoje pivka… tak jsem si v duchu říkala, kdo jsou ti kluci asi vlastně zač. Co asi studují, co je baví, co řeší za problémy, co si
myslí o světě kolem, jaká je jejich rodina. No a napadlo mě, že o tom napíšu knížku. Další témata už se tak nějak vynořovala sama – pohrávání si s temnými silami, milostná zápletka a podobně. Knížku jsem napsala asi za tři měsíce, je to můj rekord. Bylo to takové intenzivní a hodně jsem se u psaní ponořila do vlastního dospívání.
V psaní jsi velmi versatilní, zvládáš napsat scénář pro večerníček, román a teď pořádně drsný hřbitovní příběh. Je nějaký žánr, do kterého bys nešla?
Asi nějaký historický román založený na faktech… nejsem zrovna ten nejtrpělivější člověk a nejpečlivější člověk na světě, takže určitě by se tam našlo spoustu chyb a nesrovnalostí! Fascinuje mě, že někdo stráví psaním knih i několik let života. Obdivuji to, ale já bych na to nervy asi neměla. Trávit dny a noci v archivu asi není úplně pro mě.
Kniha se točí kolem klukoviny na hřbitově, čerpáš ze své vlastní zkušenosti? Pokoušela ses někdy vyvolat někoho nebo něco z onoho světa?
Jednou jsme s kamarádkami, mohlo nám být tak kolem deseti, zkoušely přivolat ducha. Namalovaly jsme na stůl písmena a jezdily kolem dokola skleničkou. Musím říct, že jsme z toho měly spíš srandu, ale i tak jsem tenkrát měla divný pocit a jakmile v noci něco vrzlo, roztlouklo se mi srdce a schovala jsem hlavu pod peřinu. Je to zvláštní, ale člověk jako by tyhle věci podvědomě, přestože třeba úplně iracionálně, vnímá jako trochu nebezpečné. Co
kdyby přece jenom…? Je legrační, jak se všichni můžeme dušovat, že na “duchy” nevěříme, ale kdybychom si měli vybrat velký byt, o kterém se říká, že v něm straší, nebo menší byt bez duchů, většina z nás by si nejspíš vybrala ten menší.
Hrdinou tvého příběhu je dospívají kluk, který je dle názoru mého i ostatních čtenářů naprosto brilantně popsaný. Až bych tipovala, že knihu psal právě šestnáctiletý Šimon a ne dospělá Iva. Jak se ti sžívalo s mužskou postavou? Dělala sis nějaký průzkum?
Průzkum ne, ale jak už jsem zmiňovala, vrátila jsem se u psaní do svého vlastního dospívání. Myslím si, že vlastně nezáleží na tom, jestli jste holka, nebo kluk. Pocity, které dospívající člověk zažívá, jsou si dost podobné a tak nějak univerzální: nejistota, hledání vlastní identity, vzdor vůči pokrytectví dospělých… řešila jsem vlastně podobné věci jako Šimon. Zároveň tam
byly nějaké první lásky, rozchody, nechuť ke škole, enormní zájem o sex, prostě typické starosti teenagera.
Pokračování rozhovoru vyjde příští pátek opět na našem webu.
