Zakládající členy, zpěváka Chrise a bubeníka Martina, z britské heavy metalové formace ABSOLVA jsem poznal před bezmála deseti lety. Díky spolupráci na projektu „Blaze Bayley – Live In Prague 2014 (Soundtracks Of My Life Tour)“. V dubnu 2014 mu na pódiu kryli záda, zatímco já jsem ve společnosti mého jmenovce, jejich otce a Blazeova tourmanagera v jednom Marka, pod hlavičkou naší společnosti Alfedus točil komplet živé DVD v pražském Rock Café. Následně jsem s nimi projel další české zastávky turné, abych nabral making of a promo videomateriály. Poznal jsem tak nejen Blazeův intenzivní způsob práce, ale také nasazení s jakým zakládající dvojka kapely ABSOLVA přistupuje ke své pravověrné metalové přísaze. Kdykoli pak sami za sebe stáli na pódiu pražského klubu Hells Bells Rockin' Pub, byl jsem přítomen, abych sledoval jejich hudební i kapelní vývoj. Na sklonku září tohoto roku pak přišel čas vyzpovídat nejen ústřední dvojici, ale i zbytek kapely. A přeptat se na zdraví Blaze Bayleyho, se kterým kluci i nadále spolupracují.
Martine, ty s Chrisem jste dva služebně nejstarší, že?
Technicky vzato ano, společně s ním a Lukem jsme byli od roku 2002 v kapele FURY UK. Pak ale Chrisův bratr Luke Appleton přešel do ICED EARTH. Tak jsme s Chrisem založili ABSOLVU.
Jak jste se seznámili?
Chodil jsem do jednoho baru, kde každý čtvrtek jamovali muzikanti. A Chris tam přišel. Tam jsme se poznali.
A znal jsi už tenkrát jeho tátu Marka Appletona?
Oni přišli spolu. Mark hrál taky na kytaru, šli si zajamovat s ostatními muzikanty.
Od kolika hraješ na bicí?
Od čtrnácti. Na škole jsme měli lekce hry zdarma, mohli jsme si vybrat nástroj. Tak jsem si vybral bicí.
Chrisi, pojďme k vašim albům, máte venku už šest studiovek, takže od prvního až po tu poslední.
„Flames Of Justice“ bylo v roce 2012 zrodem ABSOLVY, náš debut. Pocitově velmi pozitivní, nahráno opravdu rychle, jen za necelé tři týdny. Pecky jsem na něj psal já sám a vznikaly bez dlouhé přípravy. Protože ABSOLVU jsme vytvořili tady s bubeníkem Martinem poté, co se nám rozpadla tříčlenná parta FURY UK, kde jsme předtím spolu hráli. Řekli jsme si, že přece nepůjdeme ve dvaceti letech do hudebního důchodu a že budeme pokračovat.
Použili jste na první desce ABSOLVY některé skladby z té předchozí éry s FURY UK?
Některé struktury možná. Ale celkově vzato ani ne. Předchozí parta byla postavena jako kytara, basa, bicí a já jsem chtěl jít cestou více kytar. Sóla, bohaté harmonie, všechno dohromady.
V tom smyslu jakým ovlivnil třeba Brian Robertson MOTÖRHEAD?
Ano, třeba Brian Robertson. Nebo Scott Gorham, který také působil v THIN LIZZY. Mám rád tyhle zdvojené, masivní kytary a jejich pódiový rozhovor, plnost zvuku. To je základní pilíř prvního alba „Flames of Justice“ z roku 2012. A fungovalo nám to. Na druhém albu „Anthems To The Dead“ můžeš slyšet řadu hudebních změn, mělo opět dobrou odezvu, produkce byla velmi dobrá, ale v jistém smyslu jsme se ještě pořád snažili najít svůj směr. A cítili jsme si, že ho ještě nemáme. Došlo k tomu až u třetího alba „Never A Good Day To Die“. Tam se k nám přidal Karl Schramm na baskytaru. Tahle deska byl opravdový začátek. Také jsme tou dobou už extrémně intenzivně koncertovali. Napříč Velkou Británií, ale i po EU, v každém malém rockovém klubu od Skotska po Řecko. Pak přišlo v roce 2017 „Defiance“. Je to mé oblíbené album, natočili jsme ho jako dvojdisk. Začal nás podporovat Michael Schenker, to už jsme byli i oficiálně vnímáni jako doprovodná kapela Blaze Bayleyho. Všechno šlo skvěle, dělali jsme spoustu festivalů, bylo to asi naše nejdelší turné. Měli jsme v plánu začít pracovat na dalším albu, plánovali pro něj větší pódia, připravovali se na turné do Brazílie a v Jižní Americe obecně, což byl dlouho náš sen. Leden dvacet dvacet. Proběhlo pár festivalů, vyprodali jsme v Londýně sál pro dvanáct set lidí a- Asi víš, kam mířím. Byl to poslední festival v Evropě, než došlo k lockwodnu. Takže i když odezva na album „Side By Side“, které jsme ten rok vydali, byla skvělá, turné se samozřejmě nikdy nekonalo. A poté, co pandemie odezněla, byla deska už dva roky stará. Tak jsme uvažovali, jak dál. Co bychom měli udělat? Měli bychom zkusit turné k „Side By Side“?" A pak jsme dospěli k tomu, že to není dobrý nápad. Rozhodli jsme se natočit album nové, velmi podobné našemu prvnímu. I procesu práce na něm ve smyslu, velmi rychle dát dohromady pár opravdu dobrých písní. „Fire In The Sky“ vzniklo v roce 2022. A jde o první fošnu s našimi tvářemi na obalu. Takže to byl průřez posledními jedenácti let existence ABSOLVY.
Jak širokou máte nyní základnu fans? Přicházejí už jen na vás?
Stále je pár lidí, kteří se na nás chodí dívat od samého začátku, ale mezi návštěvníky je hodně těch, kteří o nás nikdy předtím neslyšeli. Po vystoupení k nám přijdou, říkají ‚Je mi to líto, že jsem o vás doteď neslyšel‘ a pak si koupí alba, merč…
Tomu se říká správná omluva, nakoupit desky.
Je to špatná i dobrá věc zároveň. Na jednu stranu bychom rádi byli slavnější, na druhou jsme absolutně nezávislí na jakémkoli labelu. Vlastníme práva na každé album, takže vždy , když si někdo koupí CD, dostaneme sto procent z částky.
Kontaktoval vás už nějaký silný vydavatel?
Jo a neustále se o tom hádáme. Máme jít pod značku? Neříkáme, že se to nikdy nestane, ale bude o tom vážná diskuse.
Jak je na tom po operaci srdce Blaze Bayley?
Je v pořádku. Udělali mu bypass. První věc, kterou řekl po zkouškách, když mu je s námi povolili, byla, že se teď cítí lépe než na některých z koncertů před infarktem. Řekl doslova, že může znovu dýchat. ‚Tyjo, moje plíce fungují.‘ Každopádně ho budeme muset hlídat. Před operací do sebe házel jídlo bez rozmyslu. Teď když ležel v nemocnici, vzal do ruky balíček salátu ze supermarketu a řekl mi ‚Takže tohle je teď můj život, Chrisi, chápeš to?‘ A já mu odpověděl ‚Už žádné čokoládové tyčinky, zůstaň na zelenině‘. Takže i v nemocnici byl stále v dobré náladě. Věřím, že bude v pořádku, musí být opatrný na prvních vystoupeních ve Velké Británii, pak uděláme zátěžový test, abychom viděli, jak na tom je.
Jak se na jeho nemoc přišlo?
Náhodou a bylo to vážné. Měl štěstí, že vůbec přežil. Když přišel záchvat, byl doma. Volali mu sanitku a jedna zrovna projížděla kolem od nějakého případu. Tak ho rovnou nabrala. Nebýt tam v sousedství, nebyl by už ani Blaze.
Kdybys měl popsat nějaké obecné téma, které charakterizuje texty ABSOLVY, co by to bylo?
Pozitivní zprávy. Možná devadesát procent našich textů je pozitivních, spíše než negativních. Naše texty publikum mají povzbuzovat. Pokud má někdo problém v životě nebo špatný den, rádi mu naší deskou povzneseme náladu. ‚Zvedněte se, bojujte, nikdy neustupujte.‘ To je to, co říkáme. Vzdor, ochota porvat se s problémy v životě, ať už jsou jakékoli. Snažíme se vyslat pozitivní zprávu.
Takže nic jako atomový holokaust?
Ne, ve skutečnosti nejsme příznivci zkázy a temnoty. To nám nedává smysl. Byli bychom neradi, aby někdo odešel ze show ABSOLVY a cítil depresi.
Kdo je hlavní skladatel, ty Chrisi?
První dvě alba jsem to byl stoprocentně já. Později společně tady s bráchou Lukem. Od té chvíle, co se připojil ke kapele. Jsme spolu ve studiu, měníme si navzájem rytmus v našich příspěvcích, nahráváme kytarová sóla. Radí mi, jak to mám zazpívat... Z nás dvou mám asi rád klasičtější styly já. AC/DC, THIN LIZZY, ale společně se potkáváme někde uprostřed u IRON MAIDEN. Z jejich klasického období.
Vyrostli jste oba v muzikantské rodině, váš otec Mark, který s vámi jezdí na turné a prodává merč je kytarista, že ano?
Nikdy na nás ale netlačil, abychom dělali hudbu. Ani to nebylo tak, že by se kytary válely po domě, nebo visely všude po zdech. Táta měl cover kapelu, která hrála bluesové věci a AC/DC po večírcích a mně se líbilo, jak hraje na kytaru sólo a pohybuje s ní a všichni ti lidé dělají ‚wow‘. To se mi moc líbilo. To je to, co chci dělat, hrát na sólovou kytaru, jsem si říkal jako kluk. Zpěvákem jsem se stal, protože jsme nemohli žádného najít.
Takže, jak to často bývá, z nouze.
Ano. Vždycky jsem chtěl hrát jen na kytaru, možná trochu být doprovodným vokalistou.
Přitom je tvůj hlas hned rozpoznatelný, to zase tolik zpěváků nemá.
Ano, ale nevím, odkud se to vzalo. Byla to nějaká nehoda. (smích) Fakt jsem nikdy nechtěl být zpěvákem, ale každý, koho jsme zkoušeli, byl v začátcích horší. Pokaždé, když jsme dělali konkurz na zpěváka a já jsem si pro sebe říkal ‚Jo, není tak špatný,‘ tak ostatní odpověděli na mou otázku ‚Půjdeme do toho s tím chlapem?‘ ‚Ne. Protože jsi pořád ještě lepší zpěvák než on, tak proč bychom brali jako zpěváka jeho, když umíš zpívat líp?‘ A já kontroval ‚Protože já zpívat nechci.‘ A pak zkoušeli dalšího chlapa, vypadal skvěle, měl dlouhé vlasy, vysoký, opravdu frajer, působil jako skvělý frontman. Neměl špatný hlas. ‚Ale stejně jsi lepší zpěvák,‘ tvrdili kluci z kapely.‘ Tak jsem souhlasil, že budu zpívat tři skladby, dokud nenajdeme někoho jiného. A zpívám doteď. O nějakých dvacet let později.
Luke, ty jsi ještě součástí kapely ICED EARTH nebo jsou jejich aktivity pozastaveny?
Je to s nimi všechno velmi chaotická a zpolitizovaná situace. Spolu se zbytkem kapely jsme odešli. Takže teď fakt nevím, co se s ICED EARTH děje.
Kdy jsi začal hrát na kytaru ty, Luku?
V jedenácti letech. Chris už tehdy hrál na sólovou kytaru docela dobře, takže jsem se chopil basy. Svou první kapelu BREAKDOWN jsem založil, když mi bylo dvanáct se dvěma přáteli, pak jsem vzal basu ve FURY UK. 2008 jsem nastoupil jako basák do ICED EARTH. No a teď hraju s ABSOLVOU jako druhý kytarista.
Co jsi se, Chrisi, naučil od Blaze jako muzikant? Být pokorný?
Mnoho věcí, ano, abych byl pokorný. To je číslo jedna. Když jsme jeli turné napříč Evropou, naučil mne to, co teď dělám s tebou a pravděpodobně mě dnes večer uslyšíš provozovat na pódiu, tedy mluvit pomalu a jasně. Když jste byli v zemi, kde angličtina není tím prvním jazykem posluchačů, fungovalo to skvěle. Ale stále to dělám i doma v Anglii. Protože lidé z Velké Británie někdy říkají ‚Díky, že mluvíte tak jasně. Přijela sem nějaká americká kapela a ta mluvila tak rychle s tím svým přízvukem, že jsme jí nerozuměli.‘ Mluvte tedy pomalu a jasně, dejte každému šanci zpracovat, co se před ním na pódiu děje, i když angličtina není jeho rodným jazykem. To mi Blaze vštěpoval. ‚Budeš mít pocit, že tvoje mluva je zpomalená a jako pod vodou, ale je potřeba si vytrénovat mysl na tento typ pódiového projevu a pak to funguje velmi dobře.‘ Taky nás naučil spoustu věcí, co se týká psaní písní. Trávili jsme s ním diskuzemi nad jeho pozdními alby mnoho hodin. Moje první album s ním bylo „Infinite Entanglement“. To bylo tak padesát procent vzájemné spolupráce. Moje asi nejoblíbenější album s Blazem je „War Within Me“. Karl i Martin se podíleli na celé produkci desky od začátku do konce. To album si opravdu užíváme. Je podle nás opravdu silné.
A váš otec, tedy Mark Appleton, měl na starosti management. Tak jsem vás poznal, když jsem točil živé DVD „Blaze Bayley – Live In Prague 2014 (Soundtracks Of My Life Tour)“.
Dlouho jsme byli Blazeovi předkapelou. Pak u něj začal hrát Luke, následně já. S Martinem jsme se stali jeho kapelou na plný úvazek, což bylo skvělé rozhodnutí pro nás i pro něj. Starali jsme se mu o všechno, vznikl pevný vztah.
Naučil ses něco z psaní textů od Blaze?
Já pracuji na písních jinak, ale je fakt, že psaní ve dvou lidech má něco do sebe. Lennon/McCartney, John Parish/PJ Harvey, Bon Scott/Malcolm Young. Jsou to vždy dva lidé. Když píšu píseň pro ABSOLVU a jsem to já a Luke, pak se píseň může ubírat jedním směrem. Když jsme já a Blaze v místnosti, písnička se může ubírat úplně jiným směrem a neznít ani trochu jako ABSOLVA. A tak to je dobře.
Přemýšlel jsi o nějakém duetu s Blazem?
Občas mu zpívám doprovodné vokály. Ale ano, ano, mohli bychom to udělat, o tom jsem nikdy předtím nepřemýšlel. Díky za inspiraci.
Koho ze svých dětských idolů jsi potkal naživo?
Když jsem byl velmi mladý, potkal jsem Lemmyho. Asi na pět sekund. To jsem ještě chodil na základku. V Manchesteru. Ten den jsem vynechal školu, protože můj kamarád měl lístek na MOTÖRHEAD a chtěl, abych šel s ním. Tehdy ještě neexistovala možnost koupit si vstupenku třeba přes mobilní telefon, musel jsi jít do kanceláře a koupit lístek za hotové. Jenže tam měli vyprodáno, takže jsme se rozhodli, že ho spolu půjdeme koupit do klubu na pokladnu. Dvanáct hodin, poledne, kupujeme lístek a máme spoustu času. ‚Půjdem do hospody.‘ A protože jsme v Manchesteru, hned vedle pokladny jsou dveře do šatny. Vejdeme tedy do hospody a já říkám ‚To je kytarista MOTÖRHEAD Phil Campbell. Co uděláme?‘ Kámoš na to ‚Nevím, pozdrav ho.‘ ‚Ne, ty ho pozdrav.‘ ‚Pozdrav ho ty!‘ Chápeš, bylo nám teprve čtrnáct, nebo možná jen třináct. A pak se Phil zvedl a šel na zvukovku. Tak jsme ho následovali před hospodu a najednou vidím, jak procházím okolo šaten, Lemmy vyšel z tourbusu a jde k Würzelovi. V těch svých botách a bundě, prostě se vším všudy. A my zůstali stát jako přimražený. Lemmy se zastaví a povídá ‚Ahoj‘. Doteď vím, že jsem mu toho chtěl říct hrozně moc, ale zmohl jsem se jen taky na ‚Ahoj‘. Prohlédl si nás a šel dál. Trvalo to celé tak pět sekund. Otočil se na kluky z kapely, řekl ‚Tak pojďme‘ a zmizel i s nimi ve dveřích. A můj kamarád na mě ‚Pitomče, proč jsi mu neřekl tohle a tamto. Vždyť jsme potkali Lemmyho a řekli jsme mu jen ahoj‘. A to bylo všechno, to byl okamžik mého setkání s Lemmym.
Jaký byl koncert?
Fantastický, naprosto fantastický. Všechno, co chceš od MOTÖRHEAD. Jsem jejich velký fanoušek.
Je Manchester, vaše rodné město, něčím hudebně specifický?
Nedávno jsme o tom mluvili, Manchester je známý hlavně jako indie rocková scéna devadesátých let, největší kapela odtud jsou OASIS. V Manchesteru taky funguje silná death metalová scéna. Spousta festivalů toho subžánru, malých death metalových klubů, rozsáhlá undergroundová scéna. Další velkou manchesterskou kapelou jsou thrash metaloví XENTRIX, ti udělali thrash metalovou verzi ústřední melodie z filmu „Ghostbusters“. Jo, to byl hit. A my jsme nejspíš jedna z prvních tradičních britských heavymetalových hardrockových kapel, která vzešla z Manchesteru. V našem heavy metalovém žánru si nedokážeme vybavit žádnou větší kapelu odtud. Nelze tvrdit, že OASIS nebo THE STONE ROSES by byly heavy metal, takže asi ano. Možná to o sobě můžeme říct. Jsme největší manchesterská hardrocková heavymetalová kapela.
Jak vidíš dnešní heavy metal, není na ústupu?
Stále je obrovská poptávka po těžkém kovu. Nemyslím, že je na ústupu.
Karle, poslední otázka bude na tebe, jak se ti pracuje s ABSOLVOU?
Jsem v kapele už devět let a stále to znamená být ten nový kluk. Je s nimi zábava. A teď dokonce víc, než dřív, nevím, co se stalo, ale letos jsme zase zpátky po několika měsících pauzy, a každý koncert je skvělý. Přichází spousta hard core fans, kteří mají komplet všechny naše desky. A dokonce, i když jsme dělali naši první společnou zkoušku po té přestávce, užívali jsme si to. Normálně neradi zkoušíme, udělali jsme za tu dobu, co jsem v kapele těch zkoušek opravdu docela dost, abychom byli ve formě, ale zkoušky v poslední době byly opravdu silné, hráli jsme spoustu písniček, věci, které běžně nehrajeme.
Kterou píseň jsme od vás, Chrisi, nikdy neslyšeli a dnes večer si jí tady v klubu Hells Bells vychutnáme?
V setlistu je spousta písniček, které jsme nikdy předtím u vás nehráli. Určitě zahrajeme pecky z „Defiance“ a „Fire In The Sky“, které máme také na vinylu. Jak řekl Karl, asi jsme se posunuli na další novou úroveň, došlo mezi námi čtyřmi k nějakému druhu magie, cítím, že kapela povyrostla.
Trochu jako když hrajete Super Mario Bros. a skočíte přes houbu, takový ten extra výtah?
Přesně, dobrá metafora. Ta na nás sedí. A něco ti řeknu, dneska je to poprvé, co s námi někdo dělal rozhovor se všemi čtyřmi zároveň, to se nám ještě nikdy nestalo.
Bezva, tak já ještě půjdu pozdravit tvého tátu.
Jasně, stojí u merče, rád tě uvidí.
Autor: Marek Dobeš
