Když jsem si takhle v pátek před osmou večer nakráčel do Tipsport areny, byl jsem poměrně překvapen. Protože i přesto, že <strong>THE AUSTRALIAN PINK FLOYD SHOW</strong> je snad nejlepší revivalovou kapelou světa a její koncerty představují unikátní audiovizuální zážitek, se holešovická hokejová hala nezaplnila ani z poloviny. Důvodem bude nejspíš to, že se v ČR Australané zastavili nejednou i v loni a spolu s nadcházejícím vystoupením Rogera Waterse (který zde byl taktéž loni) tak mohou být fanoušci Floydů tak trochu přesyceni. Avšak menší návštěvnost byla příjemná, nikdo se nikam necpal, každý se kamkoliv dostal a i ti, co neseděli na ploše, si mohli užít přímý pohled na podium pohodlně opřeni o hrazení. Show začala téměř na čas, sál potemněl, z reproduktorů se začínaly ozývat zvuky a ruchy intra "Speak to Me", nad potemnělým pódiem se na kruhovém plátně objevovaly všemožné obrazy a po výkřiku a výbuchu na plátně se pódium rozzářilo a celá skupina se s vervou pustila do "Breathe" a zahájila úchvatnou jízdu po odvrácené straně Měsíce. Bravurně zahranou hudbu dokreslovaly mistrně provedené světelné efekty. Každý člen kapely byl jednotlivě zaměřován osvětlením podle toho, zda zpíval či hrál sólo. Skvělé byly také lasery pohybující se coby kyvadlo při skladbě "Time". Kruhové plátno v pozadí pak představovalo hvězdnou bránu, která diváky vtáhla na cesty po obrazech někdy konkrétnějších jindy abstraktnějších, avšak vždy velice zajímavě a vtipně doplňujících skladbu. Nejvtipnějším momentem na plátně byl pohled na George Bushe při golfu a Tonyho Blaira s fotbalovým dresem, zatímco z reproduktorů znělo "the lunatic is on the grass". Po závěrečné "Eclipse" a záběrech zatmění sál opět zahalila temnota, a v ní začaly publikum prohledávat světlomety. Ty se po chvíli zaměřily na někoho v prvních řadách a amplion na něj řval: "You! Yes you! Stand still laddy!" a první polovinu koncertu tak završila asi nejznámější píseň PINK FLOYD pod dozorem obrovské loutky přísného učitele. Následovala dvacetiminutová pauza, a jak hudebníci tak diváci si mohli oddychnout před další porcí skladeb. Menším problémem bylo, že jinak velice přátelští sekuriťáci odmítli kohokoliv pustit ven na cigaretu. Logickým důsledkem bylo, že v nekuřácké hale se objevil improvizovaný rebelský kuřácký koutek a nikdo neměl chuť a sílu dva tucty kuřáků nijak pacifikovat. A tak se všichni mohli pohodlně vrátit na svá místa (nebo respektive jakákoliv, on si člověk mohl vybírat) a opět se ponořit do psychedelické hudby.
Poklidné intro s melodií "Outside the Wall" razantně ukončilo "In the Flesh". Ačkoliv tento nástup opravdu nakopl, na této skladbě byl asi nejvíce cítit jeden drobný nedostatek provázející celé vystoupení kapely. V podání Australanů tato skladba nezněla nikterak naléhavě, stísněně a agresivně a tak místo toho aby řezala do masa, tak spíše pošimrala na kůži. Nejen tón a zabarvení hlasu, ale celkový zvuk byl spíše pohodový než agresivní, což v některých skladbách bylo na škodu. Po dlouhých ozvěnách přišly na řadu "Shine on You Crazy Diamond" a "Wish You Were Here", jejichž nostalgickou atmosféru dokreslovaly archivní fotky PINK FLOYD. Chuťovkou byla "One of These Days", při které se ze tmy vynořil obrovský růžový pohupující se zajíc s šíleným úsměvem od ucha k uchu (ano, velice kvalitní materiál na noční můry). I když kapela prohlásila, že zahraje poslední píseň "Comfortably Numb", neodešla bez přídavku a rozloučila se velice živým podáním "Run Like Hell". V playlistu tak nejen mně chyběla vysněná "High Hopes", ale i bez ní byla celá show znamenitá. Nutno taktéž smeknout před zvukařem, jelikož zvuk kytar (alespoň v první polovině) byl téměř tak čistý a silný jako na vinylu.
Fotogalerii Mirka Valenty najdete zde
