Naprosto po pravdě, tohle je jeden z nejzásadnějších rozhovorů, který jsem kdy dělala. Byla jsem nervózní, v rozklepané ruce žmoulala cigaretu a modlila se, abych se nezakoktala. Ale stačilo pár vteřin a pár milých slov od Snakea, a nervozita byla ta tam. Kytarista americké hardrockové kapely SKID ROW je nejen upovídaný sympaťák, ale i velmi nadaný hudebník, o čemž se budeme moci již brzy přesvědčit na novém albu „United World Rebelion – Chapter 1.“, které je dle jeho slov o sjednocení a má být inspirací k lepšímu bytí. Já se rozhodně inspirovat nechám, ať už 15. dubna v Praze, nebo o den později ve Frýdku-Místku.
Čím jsi chtěl být jako malý kluk? Napadlo tě už tenkrát, že bys mohl být hudební hvězda? Jako malý jsem chtěl být sportovec. Hrát baseball, basketbal nebo tak něco. Tenhle sen mě přešel asi ve čtrnácti, kdy jsem začal hrát na kytaru.
Slyšela jsem, že už od dětství znáš Jona Bon Joviho, mluvili jste spolu někdy o hudbě? Jasně, známe se asi od deseti let, vyrůstali jsme spolu. John bydlel v domě naproti, takže jsme se bavili úplně o všem. O muzice začal mluvit on jako první a já jsem se toho prostě chytil.
Jste s Jonem stále přátelé? Rozhodně. Je to jeden z mých nejlepších přátel.
Proč jste si vybrali název SKID ROW i přesto, že jste museli zaplatit práva Garymu Moorovi? Nebylo by bývalo lepší vymyslet jiný název? My jsme ze začátku vůbec nevěděli, že Gary Moore měl kapelu s názvem SKID ROW. Vzniklo to tak, že jsme s Rachelem (Rachel Bolan, baskytarista SKID ROW pozn aut.) byli někde venku a na silnici vedle cesty byly černé čáry od pneumatik, nejspíš od nějaké nehody. Koukali jsme na to a já jsem řekl, že bychom měli pojmenovat kapelu „The Skids“, Rachelovi se zase líbilo „Skid Marks“ a já jsem potom navrhl „Skid Row“. Ušli jsme pár kroků a řekli jsme si: „Páni, to je sakra dobrý jméno kapely.“ O Moorově kapele jsme se dozvěděli o mnoho měsíců později. Přemýšleli jsme o tom a došli k názoru, že je to skvělý název, původní SKID ROW byli taky skvělí, tak proč si to jméno nenechat?
Vrátíme se do současnosti. Alba „Thickskin“ a „Revolution Per Minute“ už jsou vydaná s novým zpěvákem Johnnym Solingerem. Tato alba jsou punkovější než ta předchozí, měl na to vliv Johnny, nebo je to přirozený vývoj kapely? Tyhle vlivy přišly s každým členem kapely. Taky jsme starší, máme více zkušeností a s tím se pojí i to, že nás inspirují jiné věci než dříve. Vlastně můžu říct, že teď znovu objevujeme naše osobnosti.
Jaký byl hlavní problém se Sebastianem Bachem, bylo to jeho ego? Problém byl ten, že jsme sice všichni chtěli stejnou věc, ale Sebastian k ní chtěl dojít jiným způsobem, a tak se pomalu začalo rozpadat naše přátelství. Nebyla to zrovna sranda, co se v polovině devadesátých let po vydání desky „Subhuman Race“ dělo. A tak jsme se dohodli, že je čas, aby každý šel svou cestou. Sebastiana respektuju a obdivuju jeho kariéru. Vždycky jsem mu přál to nejlepší a doteď přeju.
Mohl bys prosím srovnat Johnnyho Solingera se Sebastianem Bachem? Jaká je teď atmosféra v kapele? Vůbec je nemůžu srovnávat, jsou to dva naprosto rozdílní lidé. Sebastian je velmi společenský, je to vidět v jeho obličeji, v pohybech i v gestech, a stejně jako Johnny je to skvělý hudebník.
Rachel Bolan nahrával nové album kapely STONE SOUR, neměli jste obavy, že od vás odejde? Ano, nahrál všechny baskytarové party, ale rozhodně jsme neměli žádné obavy, že ve STONE SOUR zůstane to opravdu ne. Vlastně mě to ani nenapadlo.
Pojďme k vaší nové desce, „United World Rebelion – Chapter 1.“. Johnny Solinger řekl, že je velmi speciální, můžete nám říct, v čem bude zvláštní? Zachytila vývoj, o kterém jsem mluvil předtím. Všichni jsme se nějak vyvinuli, dospěli jsme, máme nové vztahy, děti, spoustu dobrých i špatných zkušeností. Stala se nám spousta zlých věcí, ale zároveň jsme zažili hodně srandy. Tohle všechno na novém albu najdete.
Má být název provokací k současnému světovému dění, kdy se materialismus stává novou formou otroctví? Jak moc jste k těmto věcem citliví? Mám na mysli nezaměstnanost, korporaci, kriminalitu… Jsem muzikant, ne politik. Tyhle věci bych nechal lidem, kteří jsou vzdělanější a inteligentnější než já. Význam nového alba leží spíš ve sjednocení lidí, což je taky určitá forma provokace. Mít jednotný hlas, který je slyšet. Být citlivější k věcem, které se dějí jednotlivcům i společnosti. Deska je o sjednocení a postavení se určitým věcem, ale rozhodně ne tak, že vezmeme zbraně, půjdeme do ulic a budeme v rámci protestu střílet do lidí, o tom rebelie není, chceme spíš inspirovat, aby se z nás stala lepší společnost.
Jaký máš názor na držení zbraní v kontextu s nedávným masakrem ve škole? Sám zbraň nemám a pravděpodobně ani nikdy mít nebudu. Ale věřím v to, že lidé by měli být liberální a každý by měl mít právo chránit svoji rodinu, v to absolutně věřím. Ale také věřím, že by měla být povolení udělována na základě konsensu, ne jen tak každému, ale ta pravidla by ani neměla být černobílá. Je to složité, možná jsou lidé příliš slabí na to, aby mohli nosit zbraně. Když má člověk zbraň, ukáže se, jaký opravdu je, a někdy začne bláznit. To by mělo přestat. Lidé na celém světě po sobě střílí a to je něco, o čem by se mělo diskutovat, co by se mělo řešit. Je to hrozné. Takže ano, věřím ve vlastnictví zbraní, ale také věřím v to, že lidé by měli být zodpovědní za svoje činy.
V názvu nového alba je „Chapter 1“, předpokládám tedy správně, že budou následovat i další chapters? Co plánujete do budoucnosti? Za šest měsíců od vydání kapitoly jedna chceme vydat druhou část a po stejné době pak část třetí. Je to trilogie, což ale neznamená, že je to konceptuální album; všechna hudba, ale vychází ze stejného vlivu.
Patnáctého dubna poprvé navštívíte Českou republiku, těšíte se? Byl jsem v Česku s kapelou, které jsem asi 17 let dělal manažera, a před několika lety jsme navštívili Prahu. Moc se mi líbila, to město je prostě úžasné. Kdybych byl mladší, možná bych se do Prahy přestěhoval, protože to je místo, kde bych si dokázal představit bydlet. Určitě se půjdeme projít po Starém Městě a asi si vyfotíme i ten slavný orloj.
Je známo, že se rockové kapely v 80. letech často neubránily drogám. Například členové MÖTLEY CRÜE jsou tím známí. Zkusil jsi někdy drogy? Jaký na ně máš názor? Nikdy jsem drogy nebral, nějaké jsem zkusil, ale bylo mi po tom zle, a tak jsem neměl důvod je vzít znova. Jsem nerad na něčem závislý, to je součást mojí povahy.
Kouříš? Už ne, přestal jsem před osmnácti lety. Prostě jsem to musel udělat. Ale i po těch letech mám stále rád vůni cigaret. (smích)
Tvá přezdívka je „The Snake“, jak jsi k ní přišel? Vymyslel ji Jon Bon Jovi, když jsem byl ještě mladý puberťák a objevil první ochlupení na své hrudi, kolem bradavek – vypadalo pěkně nechutně. Jon se na to podíval a říká: „Jé, to vypadá jako had, to je pěkně hnusný!“ A tak mi začal říkat Snake. (smích)
Jak bys vaši hudbu popsal člověku, který nikdy o SKID ROW neslyšel, a jaké album bys doporučil? Doporučil bych mu k poslechu naše druhé album „Slave to the Grind“ a potom desku „Subhuman Race“ a nakonec desku nejnovější. A jak bych popsal naši hudbu? Slzy, strach, energie, tvrdost a nekompromisnost.
Ráda bych se podívala i do tvého soukromí, pokud dovolíš. Máš ženu, děti, domácího mazlíčka? Jaký je Snake doma v obýváku? Nemám vlastně žádný volný čas, který bych mohl trávit v obýváku, takže můj běžný den vypadá tak, že pracuji na věcech kolem manažerování SKID ROW. Nejsem ženatý ani nemám vlastní děti, ale moje přítelkyně má sedmiletá dvojčata, holku a kluka. Já nikdy děti neměl a byla to pro mě velká životní změna, ale moje přítelkyně je nejúžasnější žena, jakou jsem kdy potkal. Jsem strašně rád, že ji mám. Ji i děti, které jsou jako moje vlastní.
www.skidrow.com