Australani PARKWAY DRIVE jsou nenasytní. Pokud jste měli možnost vidět jejich dokument „Home Is For The Heartless“, víte jistě, o čem mluvím. Koncertování a cestování po celém světě je jejich droga, vášeň, vnímají to jako poslání (a zároveň přiznávají, že bez hudby by asi maximálně pobírali sociální dávky). Naší zemičku naposledy poctili svou návštěvou loni na podzim, kdy propagovali čerstvou desku „Atlas“. Změnilo se něco?
No, minimálně prostor a support. Poněkud stísněnější klub v Paláci Akropolis se jako první snažili lehce naddimenzovat ostří hoši z Nového Zélandu, ANTAGONIST A.D. a rozhodně nešlo o marný pokus. Nadupaný (ač ne příliš komplikovaný) hardcore se závany metalcoru byl pro natěšené fans ideální rozcvičkou (ač dost známých tváří už možná mělo až přetrénováno z předchozích tří dnů na Rock for People, včetně mě).
To ani v nejmenším nezajímalo amíky VEIL OF MAYA, kteří se bez skrupulí jali nakládat svůj těžkotonážní progresivní deathcore, který – ač technicky nesmírně promakaný – vypadal v podání těchto cápků jako ta nejsnadnější věc na světě. Oči jsem nemohl odtrhnout hlavně od kytaristy-djentlmena Marca Ocuboa, jehož neposedné prsty běhající po hmatníku osmistrunného „žehlícího prkna“ zvládaly jak rytmickou sekci, tak melodické linky. S jejich hudbou ostře kontrastovaly neustále vysmáté tváře a nadšená bezprostřednost, která se jim obratem vracela z vroucího hlediště.
U metalcoristů PARKWAY DRIVE si můžu zapsat hattrick. Měl jsem možnost je vidět pod širým nebem na Rock for People, v poměrně prostorném MeetFactory a teď v maličké, ale docela útulné Akropoli. Pokaždé to byl famózní zážitek, ale přece jen musím konstatovat, že je pro jejich vystoupení vhodnější menší uzavřené prostředí. Už po intru totiž rozšířily hardcore kids své pole působnosti i na pódium, kde pařily spolu s Winstonem McCallem a spol., konstantně provozovaly stage diving a další pohybové aktivity, které k tomuto žánru (a k PARKWAY DRIVE tuplem) patří. Společnými silami se zpívaly všechny zásadní hymny jako „Romance Is Dead“, „Sleepwalker“, „Dark Days“ či obligátní závěrečná „Carrion“. Menší prostor ve výsledku znamenal intenzivnější kontakt s fanoušky a pravidly nespoutanou show, kterou by neukočíroval ani Randy Blythe. Zkrátka a dobře – standardní nadstandard, jak jsme u PARKWAY DRIVE zvyklí.
Kompletní fotogalerii Mirka Valenty najdete zde
