O seattleských Mudhoney můžeme po zásluze mluvit jako o „veteránech“ či „nestorech“ dnes již pouze mlhavě existujícího subžánru grunge, realita je však mnohem méně okázalá. Jak v rozhovoru dokládá hned několikrát frontman kapely Mark Arm, Mudhoney jsou v současnosti kvartetem chlapíků, pro které je existence v kapele i po pětadvaceti letech čirou radostí bez stopy rutinérství, vnitřního nátlaku či okusování si nehtů při představě, jak se k jejich muzice kdo vyjádří. Řízná novinka „Vanishing Point“ byla údajně složena se záměrem, aby zněla co nejlépe naživo – Mudhoney si ruce umazané od motorového oleje nepotřebují zbytečně máčet v ředidle a svou aktuální formu přijedou potvrdit 29. května do pražského Lucerna Music Baru.
Máte venku nové album a brzy vyrážíte na turné, jaká je tedy nálada v kapele? Máme před sebou dva křty, takže zkoušíme. Věnujeme se hudbě už pětadvacet let a pořád nás to baví. S každým novým albem je to vždycky zase trošku jiné…
Stačí tedy nové album k tomu, aby ve vás zase zažehla ona jiskra? Neříkej mi, že i po tolika letech se stále těšíš na turné jako zamlada… No, cestování a ta propagační část, jako třeba poskytování rozhovorů, je na tom všem to nejméně zábavné. Ale hraní ti to vždycky vynahradí a uvědomujeme si, že rozhovory děláme hlavně pro to, aby lidi dorazili na náš koncert.
Dá se dnes nadšení z živého hraní srovnávat s tím, jaké jste zažívali dejme tomu před dvaceti lety? Je to jiné. A vlastně bych řekl, že je to dnes ještě větší zábava než kdysi, protože svého času, v devadesátých letech, jsme hraní brali jako samozřejmost. Tím spíš, když uvážíme, že nikdo z nás nečekal, že budeme hrát tak dlouho. Navíc dnes už jsou naše životy úplně jiné – tři z nás mají děti a někteří běžná zaměstnání, takže si více vážíme možnosti, že se můžeme jednou za čas sejít a vyrazit hrát do světa. Známe plno někdejších muzikantů našeho věku, co už takovou možnost nemají.
Takže názvem vašeho minulého alba jste šťastlivci… To rozhodně!
Představuje pro vás novinka po pětadvaceti letech existence zásadnější milník nebo prostě jen další přirozenou část nekončícího cyklu? Nevím, jestli přímo milník… S číslovkami, jako je pětadvacítka, je to vždy trošku ošidné. Proč by měly znamenat víc než čtyřiadvacet nebo třiadvacet, jen proto, že je to polovina padesáti? Vždyť to ani není kulatá číslovka. Lidi slaví pětadvacáté výročí svatby, ale šestadvacáté už ne, je to zvláštní. Rozhodně jsme na to během nahrávání nijak nemysleli, prostě jsme chtěli nahrát další album. A popravdě, chtěli jsme ho mít hotové dřív než za pět let po tom předchozím, jen se to nějak nepovedlo.
Novinka v mnoha směrech navazuje na předchozí „The Lucky Ones“, má tedy vůbec cenu se ptát, zda jste přistoupili k nějakým tvůrčím změnám? Nic velkého, pořád jsou pod ní podepsaní ti samí čtyři lidi. Rád bych si myslel, že víme, co nám jde nejlíp a tak to děláme. Nepotřebujeme následovat trendy, abychom získali víc fanoušků.
Prý jsi měl tentokrát potíže s psaním textů, můžeš je specifikovat? Snažím se teď na to, o čem zpívám, víc dbát, než abych jen něčím vyplňoval prostor mezi kytarovými sóly, jako jsem to kolikrát dělával zamlada. To víš, čím jsi starší, tím víc se zabýváš věcmi kolem. Nechci jen opakovat, co už někdo řekl, chci přijít s něčím jedinečným, s něčím, za co se nebudu ani za pár let stydět. Složit hudbu, když jsme na to čtyři, není těžké – pro nové album jsme nachystali asi třicet skladeb –, ale přijít s texty, které za něco stojí, to už je mnohem náročnější. Navíc nejsem ten typ, co s sebou nosí poznámkový blok a zapisuje si nápady průběžně. Ačkoliv možná bych měl.
Kompletní rozhovor najdete ve Sparku 05/13, v sekci Spike!
