Jednou za čas poctí Prahu exkluzivním klubovým vystoupením komorního ražení některý z kultovních představitelů doom metalu. Poslední dubnovou neděli to byli svérázní protinožci MOURNFUL CONGREGATION, dnes již v podstatě „veteráni“ žánru, v doprovodu tuzemské mladé krve.
ET MORIEMUR jsou dnes prakticky jediným reprezentativním českým zástupcem čistokrevného doomu (po rozpadu DISSOLVING OF PRODIGY). 40 minut v jejich společnosti příjemně uplynulo – kdo má rád MY DYING BRIDE, SATURNUS, OFFICIUM TRISTE a další klasiky žánru, nemohl si stěžovat. ET MORIEMUR se sice ke svým vzorům hlásí, ale na druhé straně dokáží uchopit doom po svém, prostřídat různorodé prvky, tempa i nálady a nepůsobit jako kopie nikoho konkrétního. Především pak umí podat tento žánr uvěřitelně a autenticky, přitom ryze současně. Tentokrát sice trochu doplatili na nazvučení ve Vopici, na druhou stranu mám přesto pocit, že s každým dalším vystoupením a s přibývajícím časem svého účinkování na scéně jako kapela rostou.
MOURNFUL CONGREGATION mají přezvučeno snad za čtvrt hodinky, a tak se jejich karavana vydává vstříc pěti desítkám lidí, kteří nelenili a přišli podpořit australský underground. Za odměnu se jim dostává sytého a plnokrevného doom metalu odehraného s mazáckým přehledem. V první řadě upoutala méně obvyklá sestava, hned se třemi kytarami. Nepřebíjejí se ani nevytvářejí nesrozumitelnou zvukovou hradbu, ale krásně vyplňují prostor a tlačí celou káru kupředu. Zajímavá jsou nervní akustická unisona všech tří hráčů, vynikne i řada melodických vyhrávek nadnášených riffovým dvojzápřahem. Frontman Damon Good má parádní murmur, už trochu hůře je mu rozumět v recitovaných pasážích, kde spíše ševelí a vytváří jakousi hlasovou „plochu“. Možná záměr, možná vada nazvučení, jinak ovšem k provedení není co vytknout. Je otázkou vkusu, zda MOURNFUL CONGREGATION dokáží stoprocentně udržet posluchačovu pozornost ve skladbách, jejichž délka v minutách často dosahuje dvouciferných hodnot, na druhou stranu jejich muzika nejsou technické orgie, na které se musíte od začátku do konce plně soustředit. Báječně se u ní sní, relaxuje, medituje a je to i příjemná poslechovka k posezení. Záleží tedy, zda si stoupnete přímo pod podium, naproti jejich rozjetému parnímu válci, nebo zalezete do „závětří“ s žejdlíkem. Obojí má své kouzlo. Australané navíc vědí, že v nejlepším je dobré přestat, takže jejich vláčné tažení po hodině pomalu utichá. Spokojené publikum si akorát ještě vydyndá jeden přídavek na dobrou noc a v půl jedenácté se dnešní zasmušilý, ale přitom vydařený dýchánek rozpouští.
text: Martin Čermák foto: Mirek Valenta