Před čtyřmi lety přivezl Roger Waters do Prahy „The Dark Side Of The Moon“, v loňském roce si nasadil logisticky mnohem vyšší laťku a rozhodl se postavit v mnoha evropských městech „The Wall“. Už když jsem přicházel do 02 Arény a viděl to množství černých kamionů a autobusů, věděl jsem, že se chystá něco velkého. Babylon řečí ze všech stran (němčina, ruština, polština a další, o slovenštině ani nemluvě) prozrazoval, že si tu plní sen fanouškové z celé Evropy. V přední části arény už stál kus „rozestavěné“ zdi, nad ní obrovské množství světel, reprobeden a jeřábů, skoro jako by se právě chystala přistávat kosmická loď Nostromo. Vyprodaná hala se zaplnila, zhasla světla a srdce mi začalo očekáváním bušit rychleji. Po krátkém intru se rozezněla „In The Flash“, plná mohutných pyroefektů a v jejím závěru prolétl nad hlavami diváků Messerschmitt Bf 109, který v ohnivé explozi rozmetal část Zdi.
Při „The Thin Ice“ se poprvé ukázalo, že Waters pojal představení jako veliký protiválečný protest. Ten získal na aktuálnosti třeba tím, že se v tradičním kruhovém plátně vedle jeho otce, Erica Waterse (který padl ve 2. světové válce), objevovali i vojáci a civilisté, kteří se stali oběťmi současných válek (od Afghánistánu až po Irák). Úžasná technika, kterou bylo představení přímo napěchované, dokázala vytvořit malé, samostatné promítací plátno z jedné každé cihly ve Zdi, nebo naopak propojit animace tak, aby filmy promítané na Zeď pokračovaly na kruhovém plátně. Waters sám se především v úvodních písních činil s basovou kytarou a hlavně – jeho zpěv je stále dokonalý (resp. dokonale watersovský). Vokální podporu měl nejen od sboru, ale i od úchvatného Jona Joyce a na pódiu stály i další známé postavy z historie PINK FLOYD – Snowy White a Jon Carin. V „The Happiest Days Of Our Lives“ se objevila tradiční loutka učitele, kterou si v „Another Brick In The Wall (Part 2)“ vzaly na paškál děti v trikách s nápisem „Fear Builds Walls“. Zeď začala růst a přibývat na cihlách. Přestože koncert byl velmi současný, nostalgii se neubráníte, zvláště pokud jste na „The Wall“ vyrůstali. Roger ji podpořil i tím, že na plátně se při „Mother“ (kterou zpíval s akustickou kytarou v ruce) objevily záběry jeho osoby z vystoupení z roku 1980, se kterými živě dokonale synchronizoval. Při zpěvu „Mother, should I trust the government?“ se kromě anglického komentáře „No fucking way“ objevil i český ekvivalent „ani z prdele“. (To nebyl jediný český dotek v show, kromě stručného českého pozdravu Rogera se ještě při „Young Lust“ na plátně objevila Paulina Porizkova, jediná česká modelka, kterou svět doopravdy zná.)
Temnou „Goodbye Blue Sky“ doprovázela působivá animace, ve které bombardéry shazují nejen hřbitovní kříže, ale i symboly dolaru, srpu s kladivem, Davidovy hvězdy, ale třeba i loga Shell nebo Mercedesu. Aranže skladeb, které většina z nás dokonale zná, občas zpestřil nový nápad nebo malé překvapení, ale nikdy ne tak, aby to rušilo klasickou verzi, kterou máte vypálenou v hlavě. „Empty Spaces“ přinesly známou animaci Geralda Scarfa, které říkám „souložící orchideje“. Při představení Waters některé klasické Scarfovy filmečky použil (třeba „kladiva pochodující městem“), ale jiné chyběly („britská vlajka měnící se na kříž“). Ty nové však byly většinou v duchu tradičním, avšak s novými prvky (aktuální graffiti na zdi nebo 3D animace). Úžasné projekční možnosti se ukázaly při „Last Few Bricks“, kdy se Zeď (přestože již prakticky stála) začala doslova rozpouštět před očima a cihly odlétaly někam do dálek. V „Goodbye Cruel World“ se při Rogerově závěrečném „goodbye“ poslední položenou cihlou Zeď uzavřela. Během přestávky na ní byly promítány fotografie a příběhy padlých z různých válek, včetně třeba Salvatora Allende nebo Emiliana Zapaty. Po přestávce kapela odehrála tradičně „Hey You“ za nehybnou, netečnou Zdí a teprve při „Nobody Home“ se v ní otevřel známý pokojík s televizí, křeslem a lampou. Jen namísto dřívější velké, hranaté televize se Roger nyní díval na moderní LCD monitor. Když se za zvuků „Vera“ objevily záběry, jak vracející se vojáky z válek vítají jejich děti, slzy mi kanuly z očí jako hrachy – vůbec poprvé na nějakém koncertu. „Bring The Boys Back Home“ zazněl jako mohutný protiválečný apel.
Přichází „Comfortably Numb“ a na vrcholu ohromné zdi se objevují zpěvák Robbie Wyckoff a kytarista Dave Kilminster jako téměř rovnocenná náhrada za Davida Gilmoura. Ale „The Show Must Go On“, a tak kapela v černých uniformách hraje před zdí „In The Flesh 2“ a za jejich zády se objevují klasické vlajky s kladivy. Zároveň nad hlavami diváků pomalu přelétává veliké černé prase jako nějaký zeppelin s rypákem a kopýtky. „Run Like Hell“ ukázalo, že Roger stále trvá na trefném rozdělení lidí na ovce, prasata a vlky, při „Waiting For The Worms“ Roger v gestapáckém plášti bere do ruky megafon a kladiva se vydávají na pochod. Epická „The Trial“ je vlastně animovaným filmem promítaným na Zeď, před kterou stojí osamocený Roger jako krutý vypravěč. Zeď se bortí, kapela již v civilu nastupuje v jejích troskách a loučí se „Outside The Wall“. Po nadšených ovacích zazní závěrečná píseň ještě jednou a krásný sen končí. Velkolepé, bombastické představení, dokonalý zvuk, nevídaná projekční technika a působivé, žhavě současné poselství – takové bylo vystoupení Rogera Waterse v Praze.
