Příjemný klub málem praskal ve švech a auta v dlouhých řadách dávala tušit, že se obecenstvo nerekrutuje pouze z místních. První na pódium vtrhla pražská SECOND CHANCE s klasickým hevíkem. Zpěvák Jakub Linhart disponuje zajímavým hlasem, ale bohužel zpívá materiál poněkud střídavé kvality. Do budoucna hlasuji všemi svými pahýly pro českou tvář kapely, angličtina neleze Jakubovi z pusy tak dobře! Legrační pohled při koncertu skýtal (ne však vlastní vinou) bubeník, který měl postaveny bicí na boku pódia, vedle Terranových, a tím pádem to vypadalo, jako když mlátí do nějaké dětské soupravy. Pánové znějí slibně a klub ocenil jejich vystoupení uznalými ovacemi.
DARK GAMBALLE jsou ovšem poněkud jiná třída, samosebou vyšší. Mnohem lépe nazvučeni než jejich předchůdci přehráli několik svých hitů, ze kterých je pro mé ucho nejpříjemnější zejména „Běh na dlouhou trať“. Zazněl třeba i „Žárovkář“ a „Baletky v hlavě“, velmi zajímavý a plný energie byl i cover Pražského výběru „Zubatá“. To, co se mi na kapele líbí (kromě naprosto charakteristického zpěvu a svérázné show DeSeda), je síla, která tryská z obou kytaristů. Připadá mi, že kdyby (z nějakého důvodu) seskočili mezi lidi, deset chlapů by s nimi mělo co dělat, aby je udrželo na místě. To, co se mi nelíbí, je absence basy, neboť tahle hudba si o basu a pořádné spodky přímo říká.
Nakonec se objevil hrdina celého večera, Mike Terrana. Co napsat o tomto svalnatém bubenickém Komančovi, kterého všichni znáte? Na svém „Classis For The New World“ tour hraje především klasiku, respektive bubnuje do klasické hudby. To mohlo být pro některé posluchače koncertu trochu zklamání. Po dvou písních se Mike pustil do monologu, kterým prokázal vydatný smysl pro humor: „Lidé se mě ptají, proč bubnuji na vážnou hudbu. Proč? Protože jsem génius! Navíc sexy génius! Já vím, je to těžké, být sexy génius, ale nebylo to takhle vždy. Byl jsem totiž ošklivé dítě. Velmi ošklivé. Nikdo mi nedával pít ani jíst, nikdo mě neobjal... Když jsem se narodil, doktor mně pohlédl do očí, pak se podíval na mou prdel a řekl tátovi – máte dvojčata!“ Takto a podobně se Mike staral o dobrou náladu a také samozřejmě bubnoval. Soused vedle mě konstatoval, že takhle by pravděpodobně dokázalo bubnovat velké množství metalových bicmenů, vtip je ale v tom, že málokdo (a jestli vůbec někdo) z nich má šarm a eleganci Terrany.
Navíc Mike umí udělat show, ať bubnuje vlastní sólo nebo do hudby Čajkovského, jeho tělo a mimika vytvářejí přímo divadlo jednoho herce. Tu se šklebí, tu vyplazuje jazyk jako leguán, koulí očima, když paličkou lechtá činely a za chvíli se tváří jako divous a drtivě útočí na svoji soupravu. To, jak hází, žongluje a chytá za té vší perkusní kanonády své paličky, je na těsné hranici fyzikálních zákonů. Mike řekl v jedné části svého vystoupení: „Teď chci domů, do svého pokoje!“ a publikum bouřlivě nesouhlasilo, ovšem za vteřinku se láskyplně dotkl svých činelů a poznamenal: „Ne, tohle je můj pokoj.“ Myslím, že bylo opravdu zajímavé být jeden večer na návštěvě u Mikea Terrany.
