SABATON, 14. 5. 2010, Masters of Rock Café, Zlín
Jak musí být čtenářům Sparku zřejmé z recenzí i pravidelných výsledků bodování, můj osobní vztah k power metalu by se dal označit přinejlepším za vlažný. Proč tedy zrovna já píšu článek o promoakci nové desky SABATON, "Coat Of Arms", která se konala 14. května ve zlínském Masters Of Rock Café? K návštěvě této akce mě – vedle očividných sklonů k masochismu – vedla především zvědavost. Zvědavost na to, jak v praxi může vypadat představení nové desky pro veřejnost nikoliv formou tradičního koncertního křtu, nýbrž regulérní listening session, u níž navíc na postu DJe figuruje samotný zpěvák kapely. Je možné publikum v sále zabavit pouhým poslechem reprodukované hudby? Dokáže si frontman natolik populární skupiny, Joakim Brodén, sám poradit s davem nadšených fanoušků? A stojí vůbec pořádání podobných akcí namísto klasických živých vystoupení za to? Odpověď na všechny tři otázky zní dokonce i z úst tohoto zarytého powermetalového skeptika: "Ano!" Tím, že se rozhodli po Evropě uspořádat v podstatě sérii večírků s reprodukovanou hudbou, vytvořili totiž SABATON z hlediska propagace nových alb zajímavý precedens, který by po drobných vylepšeních mohl způsobit hotovou revoluci. Ale všechno po pořádku...
Listening sessions jsou primárně jedním z mnoha odvětví adrenalinových žurnalistických sportů. Jeho pravidla jsou mimořádně jednoduchá: napsat si v časovém limitu, představovaném stopáží dané desky, takové množství podrobných či trefných poznámek, které vám umožní ji zpětně co nejlépe popsat. Dojmy, které tímto způsobem z nové nahrávky získáte, mohou být tím pádem pochopitelně do určité míry deformované. Přestože ale nepředpokládám, že by se toho večera do Masters Of Rock Café vypravila s poznámkovými bločky a řádně zaostřenými tužkami velká řada návštěvníků, mohly být jejich první pocity z "Coat Of Arms" zkreslené i tak – na rozdíl od pohodlí vlastních obývacích pokojů byli totiž najednou nuceni sdílet zážitek z poslechu zcela nového alba s desítkami dalších lidí v místnosti. A to bez možnosti jednotlivé skladby libovolně posouvat, opakovaně si pouštět některé pasáže či byť jenom upravovat hlasitost (nemluvě o tom, že deska nezazněla ve svém úplném rozsahu). Ani sám Brodén publiku tuto ne zcela obvyklou situaci příliš neulehčil – tento jinak mimořádně schopný i zábavný řečník totiž hned po svižném úvodu oznámil, že jednotlivé skladby nebude nijak komentovat, a místo toho se vrhnul na pózování s jednotlivými fanoušky v zuřivé fotografické seanci, která se rozpoutala v jednom z koutů sálu. Improvizovaný bleskový průzkum mezi přítomnými diváky při tom ukázal, že návštěvníci svým způsobem skutečně nevěděli, jak na daný průběh večera reagovat. Na jednu stranu by totiž více ocenili klasické živé vystoupení, na druhou si však nemohli vynachválit příležitost k bližšímu setkání se zástupcem své oblíbené kapely, která by se jim zase na koncertě naskytla jen stěží.
Výsledná soustředěná, anebo spíše lehce zaražená atmosféra v sále pak měla za následek mimo jiné i to, že jsem paradoxně působila jako jeden z nejvášnivějších fanoušků SABATON já sama, protože jsem album již dobře znala, a mohla proto svůj doprovod vzrušeně upozorňovat, kdy zazní kontroverzní osvětimský verš z "The Final Solution" – "Enter the gates, Auschwitz awaits" anebo kdy bude zase v nových písních nejlépe slyšet Brodénovo charakteristické, nechtěně drnčivé "r". Většina přítomných však v poklidu seděla u svých stolků, další čekali ve frontě na svou příležitost nechat se zvěčnit s Joakimem Brodénem na společném snímku, a jen drobná hrstka těch nejzanícenějších rozpoutala přímo pod pódiem malou taneční zábavu, v níž svými extravagantními pohybovými kreacemi vynikal překvapivě především její naprosto nejstarší účastník.
Zatímco u samotného poslechu alba bych tuto poklidnou a umírněnou atmosféru ještě zcela chápala, u následné autogramiády bych již očekávala o něco vzrušenější a chaotičtější průběh. I tentokrát se však všichni zájemci o podpis způsobně seřadili do fronty, vyčkali, až na ně přijde řada, a pak si nechali podepsat opravdu vše, co je jen napadlo – od obyčejných archů papíru po dekolty. Jiní si s sebou zase dokonce na přepis přinášeli i celé litanie. Obdobně klidný průběh však tyto večírky mají podle Brodénových slov i všude jinde – jen v polském Gdaňsku to prý bývá trochu divočejší, a kapela se proto obejde i bez zjevné přítomnosti ochranky. Členové SABATON totiž zastávají názor, že pokud si člověk vymezí tváří v tvář davu svůj prostor, a v případě potřeby stanoví určité hranice, nemá se čeho bát. A pokud se nebojí, proč by se do podobných setkání nepouštěl? Právě v tomto prostém, ale zcela logickém argumentu se skrývá celé kouzlo tohoto prozatím jen malého sabatonovského převratu. Co kdyby se však i jiné kapely rozhodly stejně a jednoduše se vydaly mezi své fanoušky? Co kdyby jim místo křtu koncertem občas nabídly i možnost nahlédnout do samotného nitra nového alba? Pokud by se totiž rozhodly představení svých desek doplnit i jejich podrobnou interpretací a dále třeba i krátkými klipy z natáčení, umožnily by tím skupiny svým fanouškům proniknout do tajů a hlubin, o jakých se jim doposud ani nesnilo. A dokážete si představit následné diskuze mezi hudebníky a jejich samotnými posluchači?
To, čeho jsem byla ve Zlíně svědkem, byl ve své podstatě příjemný, klidný večer – byť s trochu rozpačitou příchutí. Žádná šestisetvoltová kremace se nekonala a ani předřadník ještě rozhodně nebyl zapojen. Jednalo se zatím o pouhou jiskru. Jenže z té může jednou vzejít hotový plamen...
P. S.: Vědoma si historického potenciálu dané chvíle, požádala jsem i já frontmana SABATON o autogram. Vždyť se koneckonců možná jedná o jednoho z otců nové hudební revoluce. A v takovém případě jdou veškeré žánrové rozpory stranou...
