Navštívit koncert ASIE v Brně – necelých sedm stovek. Pozorovat Carla Palmera, jak soustředěnými výkony za docela úspornými bicími vynáší kytarová sóla Steva Howa do nadpozemských výšin – k nezaplacení. A vidět padesáti a více leté rockery, kteří své hřívy už dávno obětovali času, jak skandují a vytleskávají refrén klavírně pojaté „Don´t Cry“ – za to bych si i připlatil. Až jeden sedmadvacetiletý cápek zalituje, že nezažil dobu, kdy dostupnost muziky nebyla úměrná rychlosti internetového připojení. No jo, vždyť on tehdy vlastně ani žádný internet neexistoval… Ano, řeč je v tomto případě o začátku let osmdesátých, kdy se Downes, Wetton, Howe a Palmer dali dohromady, aby vydali dvě alba reprezentovaná jedenácti úspěšnými singly, rozkmotřili se a sešli zase po pětadvaceti letech. Co se dělo pod záštitou jména ASIA mezi tím, pro ten večer, při vší úctě, snad ani nikoho z těch několika stovek příchozích nezajímalo.
Čtveřice muzikantů do lidí sázela rovným dílem kousky z „Asie“, „Alphy“, „Phoenixe“ i aktuální „Omegy“, přičemž že by mezi nimi měl být takřka čtvrtstoletí časový rozdíl, bylo sotva znát. Věřím, že přítomní si tak koncert plnými doušky užívali i bez toho, aniž by čekali „kdy už, sakra, zahrajou ,Heat of the Moment‘“. I já – na rovinu přiznávám, že nejsem kdovíjak zapáleným fanouškem – jsem se nechal strhnout, jak se mnohdy nenechám strhnout při koncertech svých oblíbenců. Jak komentoval kamarád, i když se střídaly momenty úžasu s momenty, kdy jeden nevěděl, co si myslet, tohle byla jiná liga. Těžko říct, kdo z těch čtyř byl onoho večera údajně ochořelý. Snad lehce unavený Wetton, který i s nadváhou a po šedesátce ukazuje, že má hlas, který si nespletete? Nejméně nápadný Downes, který za klávesami sváděl souboje s klidným doktorem Howem, jenž na své tváři vyloudil úsměv jen když jako by sám sebe překvapoval během akustického sóla, které publikum sledovalo v tichosti, že by byl i pověstný pád špendlíku slyšet? Anebo bubeník, díky němuž by tenhle článek mohl mít podtitul „Jak jsem hodinu a půl zíral na Carla Palmera“? Ono je to nakonec jedno. I kdyby měly být indispozice kapely toho večera jakékoliv povahy, na výsledném dojmu šmouhu nenechaly. Převážil pocit, že ASIA po Alice Cooperovi nebo Adamu Bombovi do Brna opět přivezla kus rockové historie. Odměnou jí za to v tisícovém sále byly bezmála stadionové ovace.
