Tuším, že to bylo na jaře toho chmurného normalizačního roku 1972 a navzdory atmosféře, která kolem panovala, jsme hledali jakési anestetikum v hudbě. Na domácí scéně se toho tehdy moc nedělo a tak člověk logicky šilhal po zahraničním dění. Do mé sbírky přibylo pašované LP tehdy progresivní britské hardrockové skupiny Uriah Heep s názvem Demons And Wizards a já si album velmi rychle oblíbil. Úvodní skladba Wizard měla nádhernou melodickou stavbu. Nad ní se nesl klenutý vokál a za ním téměř andělský chorál vícehlasů a varhanní sound. Od téhle kapely už jsem znal i předešlá alba a v Brně byl takřka mýticky oblíben megahit Lady In Black... Psal se rok 1972 a já jsem si v duchu povzdechl, že ani jednu skladbu této kapely neuslyším v jihomoravské metropoli v originále naživo. Muselo uplynout více než dvacet let, kdy Uriah Heep zahráli v naší zemi (kde dnes ji takřka zdomácněli) a konečně v Brně, ale co jsem vůbec nepředpokládal, že jejich frontman – klávesový hráč, kytarista, skladatel a zpěvák Ken Hensley zavítá do Brna, že mu budu moci na veřejném komunikačním poli položit otázku, že mi věnuje autogram, podá mi ruku a dokonce se se mnou i zvěční na fotografii... Taková představa byla někdy na jaře 1972 fantasmagorická, leč stalo se! V sobotu 15. prosince večer v brněnském klubu Melodka vystoupil Ken Hensley ve vlastním recitálu (one man show) pouze za doprovodu akustické kytary a kláves Roland. Jeho intimní recitál byl zvláštní mimo jiné i tím, že mezi jednotlivými skladbami nabídl možnost komunikace s publikem na volné téma za asistence pohotové překladatelky, čímž vznikla přátelská a uvolněná atmosféra. Ken Hensley se projevil jako vtipný společník a spontánně reagoval na dotazy posluchačů a občas sál zazněl smíchem. Vyznal se ze svého vztahu k hudbě a k posluchačům, kterým jak přiznal vděčí zato, čím je a kam se dostal. Jeho postoje a názory nepostrádaly smysl pro humor a jeho bezprostřednost nám představovala legendárního hudebníka a zpěváka jako normálního člověka bez hvězdných manýr a exhibicionistických výstřelků, čímž se stal pro běžného člověka ještě bližším. Ostatně po koncertní produkci poměrně dlouhou dobu rozdával autogramy a ochotně se nechával fotograficky zvěčňovat na památku pro pamětníky, kteří s jeho hudbou dodnes stárnou, jak bylo z reakcí dojatých lidí zcela evidentní. Během večera zazněly nejen písně z doby, kdy Ken Hensley působil jako významný člen dnes legendárních hardrockových matadorů Uriah Heep (1970 až 1980), ale i z jeho tvorby, která je známá z jeho sólové produkce. Jmenoval bych například Free Me za doprovodu akustické kytary, která svou úderností otevřela setlist skladeb koncertního večera. Také známé úvodní kytarové intro písně Wizard si získalo publikum, které s ním zpívalo nádhernou klenutou melodii. Jak jsem předpokládal, Ken Hensley zasedl na klávesy a zahrál i procítěnou baladu Rain s podmanivou melancholickou náladou a vypjatým refrénem. Ze sólové tvorby nabídl například intimní baladu Come To Me, jejíž naléhavost se dala procítit v tom niterném slova smyslu, stejně tak jako (This) Bleeding Heart, silná skladba z jeho posledního alba, natočeného za asistence španělských hudebníků. Zazněla také kytarová, poněkud tajemná píseň Tales s výrazným opakovaným melodickým motivem a vybroušeným vokálem. Ne nadarmo se tvrdí, že sedmdesátým létům kralují tři významné balady, jejichž význam a popularita dodnes mezi klasickými rockery nepominuly – Child In Time od Deep Purple, Stairway To Heaven od Led Zeppelin a konečně... July Morning od Uriah Heep. Ano, i tato skladba ten večer zazněla. Měla pochopitelně jiné, skromnější aranžmá, než jak je člověk zvyklý z poslechu alba, což bylo dáno recitalovou komorní polohou, ale nostalgický náboj a emocionální projev zůstaly zachovány. Závěrečná skladba, která zcela ovládla prostředí Melodky a jejíž vokální refrén zpívali snad všichni v sále, byla Lady In Black. Přes čtyřicet let starý megahit, který přinesl Hensleymu nehynoucí slávu a popularitu. Znovu jsem si uvědomil, jak geniální nápad to byl postavit nosnou melodii skladby bez komplikovaných zvratů pouze na dvou akordech (A mol a G dur) a přesto napsat tak skvělou píseň s výtečným zpívaným frázováním. Tato písnička u nás doslova zlidověla. Lidé ji hrají u táboráků, na mejdanech, na narozeninových parties, ale i na venkovských tancovačkách v podání lokálních rockových skupin. Navíc s jistým zpožděním českou coververzi nazpíval i Aleš Brichta, který se k Uriah Heep vždycky hlásil… Trochu jsem zalitoval, že Ken Hensley s sebou neměl svoje legendární dvoumanuálové varhany Hammond L100 s Leslie boxem (klávesy Roland nemohly nahradit onen pověstný varhanní sound a jímavá tremola), ale bylo pochopitelné, že manipulace s tak těžkým nástrojem by znamenala opravdovou zátěž pro technický tým, nehledě nato, že snést tento gigant po schodech nejprve dolů a posléze vzhůru do klubového sálu se jevilo jako nemožné. Víc jsem ale litoval, že na první koncertní prezentaci Kena Hensleyho v Brně nepřišli členové skupin, které měly v repertoáru jejich skladby a dokonce vyrobily i české coververze (například Synkopy 61, ale i Madmen / Uriah Heep Revival Band, stejně tak jako zástupci dalších méně známých skupin, které v sedmdesátých letech obehrávaly jejich skladby na zábavách kulturních domů). Je těžko možné se vymlouvat, že v řadě předvánočních koncertů byla tato akce přehlédnuta, protože Brno zdobil výrazný výtvarný motiv na plakátu z obalu jeho alba se skupinou Live Fire – Faster. Jedinou výjimku tvořil kytarový virtuos Miloš Makovský, který na jejich hudbě začínal formovat svůj názor a který neváhal vyjít do ukázkově hnusného počasí, aby viděl na vlastní oči tuhle hardrockovou legendu… Koncertní recital se opravdu vydařil a splnil očekávání přítomných. Charismatický sedmašedesátiletý Ken Hensley je velmi fotogenický objekt. Jeho hustá a dlouhá hříva tmavě barvených vlasů a orlí nos a indiánský zjev šamana ho předurčuje k vizuálně nejzajímavějším personám na klasické rockové hudební scéně. Odnesl jsem si jedinečný zážitek, na který se nedá zapomenout...
Ken Hensley a autor textu Petr Gratias
