Pěkně studená sprcha! Eden to schytal za všechny. Nejprve dusno, že by člověk chcíp a pak deštivá smršť, která prověřila oddanost Eddieho uctívačů. Nekompromisní liják posunul začátek o patnáct minut. Banda s košťaty sice v rámci svých sil vymetla vodu z pódia, ovšem jak se později ukázalo, byla to zbytečná práce. Symbolicky běsnící dav dostala do varu z playbacku puštěná „Doctor, Doctor” a pak už se na bočních obrazovkách začaly lámat ledy.
Působivé intro kopírující originál z osmdesátého osmého zapůsobilo jako povel k zvednutí rukou a hroziči se dali okamžitě do pohybu. Začátek jak jinak než v podání “Moonchild”. Zvukařsky ovšem naprostá prasečina. Rockové koncerty skutečně nejsou jen o hluku. Občas se hodí slyšet i nějaký nástroj. Harrisova basa bohužel zůstala během úvodní věci utopená ve směsici bordelu, ze kterého trčel Dickinsonův vokál. Podobné utrpení byla i následující vyřvávačka „Can I Play with Madness”. Kdo měl lístky na sezení v zadní části arény, musel v tu chvíli skřípat zubama (nebo snad ušima?). Jenže Harrisovi svěřenci měli obrovské nasazení a vystoupení strhávalo pozornost hlavně vizuálně. Bílá scéna byla působivá. Ovšem její vrchol byl v tu chvíli ještě utajen. „Prisoner” z alba „The Number of The Beast” byl dalším žolíkem, který měl rozproudit už tak dost rozvášněný dav. Předně ale začal být koncert poslouchatelný. Na Eden se ale v tu chvíli znovu stáhla mračna. Při „2 Minutes to Midnight” proťal při Dickinsonovu povelu Scream for me Prague nebe blesk a atmosféra se dala doslova krájet.
Následovala první epická věc večera a sice „Afraid to Shoot Strangers”. MAIDEN jsou stále ve formě a i když nepůsobili tak noblesně jako při poslední pražské zastávce, nelze jim upřít skvělou kondici a zarputilost pro každý koncert. Následovaly klasiky „The Trooper” (reklama na pivo) a „The Number of the Beast”, která s Eddieho tváří z přebalu „The Final Frontier” působila opravdu démonicky. Věrní fandové museli plesat. MAIDEN sáhli do truhlice debutu a pustili ven fantoma opery. Byť bylo slyšet několik drobných chyb a nepřesností, tak tahle „vykopávka” má stále sílu. Stejně jako Dickinson, který se opět nešetřil a tradičně poskakoval, pobíhal, hecoval, gestikuloval a hlavně dokonale zpíval. Bez problémů se tak pustil do vypjaté „Run To The Hills” a následná citace z desky „Somewhere In Time” v podání šlágru „Wasted Years” byla předložena lehkostí sobě vlastní. Vrcholem večera budiž více než sedmiminutová „Seventh Son of a Seventh Son”. Výpravu umocnila střední pasáž a hlavně s perem a věšteckou koulí přemítající maskot Eddie. Skutečně hypnotizující podívaná...a řekl jsem vůbec, že vlastně už asi hodinu lilo? To bylo všem fuk. Liják v tu chvíli řešil asi málokdo. Podobně jako fantom opery tak i „The Clairvoyant” byla taková nemastná neslaná. Sextet si nebyl úplně jistý jejím přednesem a kamuflovalo se vtípky a pohybem. Fanouškovskou extázi ale vyvolala léty prověřená „Fear of the Dark”. Ta zkrátka funguje vždycky a všude. Úvodní chorály by se už měly vydat i ve zpěvníku naučném. Tradiční závěr před vracečkou patřil „Iron Miaden”. Nad scénu v tu chvíli vystoupal několikametrový Eddie a sice v podání desky „Seventh son of Seventh Son”. Působivé! V závěru mu dokonce hořela i hlava. Přídavky byly tři - „Aces High”, „The Evil That Men Do” a „Running Free”. Druhá jmenovaná byla nutností. Bez ní by návrat o několik let zpět nebyl kompletní.
IRON MAIDEN byli famózní. Kdyby se mírně šetřilo decibely a počasí nelilo vodu do bot, byl by to dokonalý zážitek. I když předchozí koncerty MAIDEN v Praze byly lepší.
