Hitlerův papež, státní suverenita naší země a tři nezvěstní hrdinové, to je nový film scenáristy, režiséra a filmového renegáta, Marka Dobeše.
Autora filmu Choking Hazard sledujeme už od momentu jeho rozhodnutí natočit hard & heavy nejnadupanější českou komedii všech dob – Doga, Vypsaná fiXa, Dolores Clan, Green Monster, Doktor P.P., Daniel Krob. Proto jsme jej se zájmem sledovali, když začal pracovat na novém autorském filmu Ďáblova sbírka. Zcela nezávislý snímek na téma vlastenectví, českého národního zájmu a dopadu smlouvy Hitlera s Vatikánem, tzv. konkordátu na naši zemi, tvořil deset let. Oč větší bylo naše překvapení, když se jeho práce ukázala být vysoce aktuální. Česká republika podepsala konkordát jako tajnou smlouvu a nyní se jedná o jejím schválení. Dejme mu tedy prostor, aby se ke komplikovanému tématu osobně vyjádřil.
Díl VII.
Nemám ve zvyku lustrovat osoby, se kterými se hodlám osobně sejít. Chci si vždy na daného člověka udělat názor na základě pocitu, který z jeho způsobu komunikace navnímám. Troufnu si tvrdit, že už jsem měl tu čest s takovým počtem osob, že podle očí, způsobu řeči, gest, tónu, poznám a odliším důvěryhodnost od hochštaplerství. Lidské sympatie a kompatibilitu. Když si dopředu zjišťujete příliš mnoho informací, můžete narazit i na účelová hodnocení a ta vás mnohdy ovlivní natolik, že normální komunikaci už nikdy nedokážete navázat. Stává se to především se superslavnými osobnostmi. Pokud se chystáte na rozhovor s režisérem Davidem Lynchem nebo s Lemmy, je jasné, že k němu nikdy nebudete přistupovat bez ostychu, jako k sobě rovnému. To jsou legendy, větší než život, jak říkají Američané. Ale pod pojmem církevní soudce si představíte snad jen to, že se daná osoba vyzná ve specifickém právním systému a musí mít určitou míru autority, aby mohla činit pádná rozhodnutí.
Toto jsem o svém diskutéru, ICLic. Mgr. Janu Rozkovi věděl, když jsem jej zval na schůzku do kavárny vybrané pro její těsné sousedství s kostelem Kostelem Krista Spasitele. A též jsem měl na paměti, že nezištně zastupuje oběti sexuálního zneužívání v katolické církvi. Přišel muž se silným moravským přízvukem, který mám rád už jen proto, že můj otec pochází ze Starojické lhoty, na Severní Moravě a teta takto mluví. Jde o kraj velmi silně tíhnoucí k římskokatolické církvi, kde středobodem náboženských citů zůstává Svatý Hostýn. Proto jsem také v Ďáblově sbírce jednu z hlavních postav ponechal v tradičním sepětí s vírou nepochybující, která neváhá v polemice s hlavním hrdinou hájit i rozsah církevních restitucí. A přestože mi bylo jasné, že pan doktor Rozek je natolik vytížen úsilím vysvětlit konkordát politickým elitám a zároveň si najít čas i na oběti církevních predátorů, které na něj spoléhají, že neviděl můj projekt, cítil jsem se klidný a doslova spravedlivý, že před ním nemusím nic zastírat. Možná také proto se iniciační rozhovor naší spolupráce odvíjel tak uvolněně. Jeho revidovaný přepis vám níže nabízím.
A protože vám z minulého dílu dlužím objasnění, jak se z úspěšného v a vyhledávaného církevního soudce stane emeritní, tedy bývalý, pojďme rozhovor začít touto otázkou. Mnohé nám napoví o fungování katolické církve u nás.
Pracoval jste jako církevní soudce, ale byl jste odvolán za zveřejňování informací, o kterých spolu nyní hovoříme, proč?
Jako vyslýchající soudce u rozvádějících se manželství jsem nejprve obdržel ocenění z biskupství. Šlo dokonce o typ ocenění, který se dává až po celoživotní práci. Já jsem to dostal, myslím, za dva, za tři roky práce, co jsem tam dělal. Víte, nulita manželství – to je pro církev velmi vážná věc. Nejedná se o „církevní rozvod“, jak si někteří myslí, ale o prohlášení, že manželství nikdy nebylo platné. Církevní soud zkoumá, zda v okamžiku svatebního slibu existovaly překážky, které znemožnily vznik skutečného svazku. Třeba nedostatek svobody, nezralost, nebo i skrytý úmysl odmítat věrnost nebo děti. Je to proces, který vyžaduje důkazy, svědky, modlitbu… a hlavně pokoru před pravdou. Ne vždy se to podaří, ale cílem není rozbít rodiny, nýbrž hledat Boží spravedlnost a milosrdenství. A proč jsem byl vyhozen? Kvůli tomu, že jsem s přáteli z Vatikánu, dalo by se říci podle jejich not, založil web procistoucirkev.cz, který dodnes funguje.
Čemu se web věnuje?
Jde o pomoc obětem církevních sexuálních predátorů. On totiž samotný Vatikán nařídil všem církevním organizacím světa a to již deset let předtím, než jsem se tomu začal věnovat já, abychom se na tuto otázku zaměřili. Jenže u nás se nestalo nic a katolická církev něco založila až po půl roce, potom co jsem založil já tu organizaci. Takže stručně řečeno, snažil jsem se vlastně dělat to, co chtěl Vatikán.
Nenapadlo vás, že v tak hierarchicky strukturované organizaci jako je církev, byste mohl narazit?
Podívejte, když jsem začínal s tím úkolem, myslel jsem si: Proč bych měl narazit? Spolupracoval jsem přece s kardinálem Dukou, mám od něj děkovný dopis, biskupství mě ocenilo… Čekal jsem, že společně s odborníky z církve projdeme archivy církevních soudů, odhalíme pravdu o zneužívání a ocelovým kartáčem očistíme církev od pedofilů. Říkal jsem si: Bude to vnitřní proces – rychlý, rázný, průhledný. Jenže…“
Jenže nebyl?
Nikdo si nedovede představit, jak těžké je dopátrat se pravdy v hermeticky uzavřeném systému téhle instituce. Představte si oběť, která se pere s traumatem, a proti ní stojí církev s miliardovými restitucemi, armádou právníků a neomezenou mocí zakrývat. Bez organizací jako ta naše nemáte ani tu nejmenší šanci. A ještě k tomu ideálně potřebujete podporu rodiny. Ale když je ve společnosti pocit, že si oběti vymýšlejí, protože co kněz, to disident, potom to je pro oběť jako bojovat s tankem holýma rukama. Znám případy, kde rodina oběť dotlačila k udání – to jde. Ale jinak? Mlčení. Strach. A církevní mašinérie, která umlčí i kněze pomáhající obětem! Jeden kněz musel dokonce prozradit jména těch, kterým pomáhal. Já sám jsem držel telefon, zatímco mi oběť plakala: ‚Proč mě ten farář zradil?‘ A víte, kdo na mě tlačil, abych také odhalil identity? Sám kardinál Duka. Podal desítky trestních oznámení – ne na pachatele, ale na ty, kdo o zločinech mluvili.
Můžete uvést reálné případy?
Chcete konkrétní případy? Ty nejhorší jsou zametené pod koberec. Když kardinál poslal na oběti policii, všechno se zatáhlo. Oběti přestaly mluvit. Volají anonymně, pláčou do telefonu, ale jména neřeknou. Bojí se dopadnout jako ti, co skončili v soudních spisech, pomlouvaní a vysmívaní… A co církev? Funguje jako nejstarší nadnárodní firma. Restituce, astronomické rozpočty, právníci, co umí zamést stopy. Je to jako s mafií – vyšetřují se jen malé ryby. Řím? Polsko? Stejný systém. A u nás? Pokud řeknu pravdu, začne opět pětiletá šikana právníků církve. To jeden člověk nemůže unést.
Naznačujete, že je to podobné jako ve zločineckých organizacích?
Ptáte se, jestli je církev organizovaná zločinecká struktura? Podle definice: skupina s hierarchií, vyšším počtem osob, s účelem páchat trestné činy… Církev sice hlásá Boží lásku, ale když jde o její reputaci, milosrdenství končí. A my? My jsme ti, kdo drží svíčku ve tmě. I když víme, že nás za to sežerou. A teď si položme otázku. Jestliže sv. otec Jan Pavel II. napsal tajný dopis všem biskupům světa o tom, že případy sexuálního zneužívání mají krýt, tutlat, pachatele přesouvat nebo platit obětem za mlčenlivost, aby se nikdo nic nemohl dozvědět o tom sexuálním zneužívání, tak si řekněme, jestli tedy církev, která má miliony zaměstnanců, má svou strukturu a vydala tady tenhle tajný list, kterým se museli biskupové řídit padesát let, dneska už naštěstí není platný, zveřejnilo ho několik lidskoprávních organizací, tady tenhle dopis a i kdyby nezveřejnilo, stejně víme, že ti biskupové se na celém světě chovali úplně přesně stejně podle toho. A konkordát, tedy vatikánská smlouva je vyslovená, politiky stvrzená omerta mezi státem a církví.
Omerta je zákon mlčení mezi zločinci, není to trochu silná káva? Když biskupové žádají imunitu pro zločiny, které se dějí za zdmi kostelů, je to mafie. Když přesouvají pedofily mezi farnostmi, je to mafie. A když tajná smlouva s Vatikánem nadřazuje církevní zájmy nad zákony této země, je to výsměch spravedlnosti!
Aby tento text přinesl pozitivní zprávu, zopakujeme, že ICLic. Mgr. Janu Rozkovi provozuje platformu nabízející pomoc „přeživším sexuálního zneužívání v katolické církvi“, takže pokud někoho takového v okolí máte, můžete jej odkázat na
https://www.procistoucirkev.cz/
Marek Dobeš – scenárista, režisér a kmenový přispěvatel Rockového časopisu Spark. Autor projektů Byl jsem mladistvým intelektuálem, Choking Hazard, Kajínek, původního scénáře Jan Žižka a aktuálně černé vlastenecké komedie Ďáblova sbírka. Zhlédnout můžete v podobě TV minisérie zde: https://www.stream.cz/dablova-sbirka
