Už párkrát jsme zauvažovali, kdy přestaneme jezdit do jihozápadního cípu Německa na velikostně sice menší, ale pro milovníky 80. let stále důležitý festival BANG YOUR HEAD!!, ale zatím jasné „NE“ stále nezaznělo. Jistě, i zde člověk vždy narazí na jména, která pravidelně křižují celou Evropu, ba i svět, ale i letos se našlo pár špeků, které sice při shodě okolností vidět můžete, ale zřejmě byste museli vycestovat poněkud dál od našich hranic.

Čtvrtek

Tak tomu totiž bylo už při tradičním zahajovacím večírku, který tentokrát nabobtnal na pět kapel. Zahajovali domácí SNAKE RIDE RODEO s poctivým metalickým hard´n´rollem, který byl přirozeně šmrncnutý MOTÖRHEAD, jak už se na podobně valivé partičky sluší. Ihned poté se však výrazně ubralo, ovšem pouze, co se zkreslení nástrojů týče. MAIDEN UNITED je totiž akustický projekt, který, jak už název napovídá, vzdává svéráznou čest britské legendě. Vše se točí kolem holandské dvojice – kytaristy Ruuda Jolieho (WITHIN TEMPTATION) a baskytaristy Joeye Bruerse (UP THE IRONS). V Balingenu se v čele kapely objevil Damian Wilson (THRESHOLD) a tahle ztichlá a melancholická byť uvnitř pořád tepající verze IRON MAIDEN ťala do živého. Totálně přearanžované verze známých skladeb se linuly zhruba v duchu bezelektrických THRESHOLD, ANATHEMY či THE GATHERING. Wilson byl ve svém živlu a zazpíval takovým způsobem, že tuhla krev v žilách. A to byl v podstatě pouze předkrm. Následně totiž svým heavy (power) metalem rozstříleli už slušně zaplněnou halu TOKYO BLADE. Po poněkud méně výrazné studiovce „Thousand Men Strong“ z roku 2011 to byl pro všechny šok, ale Britové s německým zpěvákem (s typickým německým jménem Nicolaj Ruhnow) otevřeli zlatou žílu svých klasik a tohle byla síla a melodie, až vedle na zvukovce SAXON musel nějaký ten odposlech poskočit. A novinky rovněž vyzněly o padesát procent lépe, nehledě na to, že se celá kapela evidentně bavila a Nicolaj své hlasivky nešetřil.

Se stejnou intenzitou přiletěl o chvíli později syn slavného otce – Keven Albert. Jestli jsem při TOKYO BLADE chvílemi nevěřil svým uším, při VICIOUS RUMORS, které tentokrát táhl mladý Albert, jsem často zkoprněle stál. A to nejen kvůli tomu, že proti ostravskému koncertu byly tři pětiny kapely obměněny, ale především skrze to zjevení ducha Carla Alberta skrze jeho potomka. Keven to dával stejně jistě a pronikavě a i když je Brian Allen, který si přišel ke konci rovněž zazpívat, taky pěkný hlasivkový brousek, na mladého Alberta při vší úctě malinko ztrácel. K tomu VICIOUS RUMORS docela obměnili i setlist (k 25. výročí alba „Digital Dictator“) a musím říct, že pokud jsem po Ostravě byl hodně spokojený, teď se můj stav blížil euforii. Jedinečná vychytávka, kterou kdo ví jestli ještě uvidím. Totéž se může říct i o CANDLEMASS, kteří stále hrozí tím, že odejdou do doomova důchodců. Osobně jsem se ještě úplně nestačil oklepat z dvojky TOKYO BLADE – VICIOUS RUMORS, ale kolega si Švédy chválil toho dne úplně nejvíce a i mně se tradiční metalová truchlohra zamlouvala, až tedy na jeden malinký detail. Mats Levén patří ke špičkovým zpěvákům a v Německu se nedopustil žádné chyby. Je to možná zbytečné vrtání do sehraného celku, ale přijde mi, že někdy by se nemusel pouštět do vyšších pronikavých poloh, které ke CANDLEMASS úplně nepasují, obzvlášť když má člověk v uších stále uhrančivé démony Marcolina a Lowa. Ale každopádně to byl těžký severský popůlnoční direkt, který opět nastolil otázku, proč se kapela zrovna teď chce se scénou rozloučit? Vychytávkou celého koncertu se stala výpomoc bubeníka Olleho Dahlstedta z ENTOMBED, protože poprvé v celé historii CANDLEMASS se koncertu nemohl zúčastnit stálý člen Jan Lindh. A pak už rychle do provizorního ležení do auta, protože co nenaspíte za tmy, ráno nedoženete.

Pátek

První skutečný festivalový den začal zostra, protože domácí scénu zastupující WANTED INC. byli za časů, kdy si říkali THE WANTED hozeni dokonce do death metalu. Nyní se v jejich hudbě čím dál více objevuje thrashové a powermetalové koření, čímž se přiřazují k formacím jako SQUEALER nebo PERZONAL WAR. Velmi silné kafe na probuzení a to v zákulisí už přešlapovali Dánové ARTILLERY. Ti dosti překvapivě museli loni vyměnit zpěváka i bubeníka, ale obě posily Michael Bastholm Dahl a Josua Madsen se ukázaly v tom nejlepším světle. Obzvlášť Michaelovy hlasivky dávaly na srozuměnou, že „terror squad“ už je opět připraven na další albovou zteč. Výborný thrashový dýchánek v čím dál teplejším dopoledni. K obědu se servíroval další chod ze silné švédské glam a sleaze rockové kuchyně, tentokrát v podobě CRAZY LIXX. Sám čert a Nikky Sixx ví, kde se například v Malmö vezme pět týpků, kteří cítí Los Angeles v srdci i prstech, ale přestože toto není úplně moje parketa, nutno říct, že Švédové i na velkém pódiu neskutečně šlapali a což kdyby se podobně rozjeli v klubu. Ani krátké potíže s kytarou je nerozhodily, o to více zesílili kontakt s publikem. Pravdou je, že část jejich setu jsem strávil nákupy chybějících CD do všemožných diskografií a jako každý rok – i kdyby měl člověk k dispozici pět tisíc, deset tisíc, asi by je v metal marketu nechal.

Byl však čas se vrátit k pódiu, neboť DREAM EVIL jsem ještě naživo neměl příležitost vidět. Podle mého odvedli slušný výkon, ale určitě jsem si sliboval více, což bylo zřejmě ovlivněno i tím, že celý koncert bezchybný Niklas Isfeldt při velké hitovce „The Chosen Ones“ najednou přestal přesně intonovat. Ale přesto – pořád se divím, že zrovna DREAM EVIL si nezískali fanoušky (a pořadatele koncertů a festivalů) u nás. V zemi, kde obliba HAMMERFALL a SABATON míří do nebes, by si jistě svůj díl popularity snadno ukrojili. Mimochodem, pořád mi vrtá hlavou, kdo hrál vedle Fredrika Nordströma druhou kytaru. Buď Daniel Varghamne shodil vlasy i vousy anebo náhrada v podobě týpka silně připomínajícího Stefana Elmgrena zaskočila tak narychlo, že to DREAM EVIL nehodili ani své stránky. Švédská invaze zdaleka nekončila, neboť záhy se na pódiu objevili hardrockoví H.E.A.T., kteří mimochodem dokazují, že ne všichni z Idolů, Talentů a Superstar musí skončit jako objížděči věčírků a zajatci muzikálů. Erik Grönwall se předvedl jako jasný rockový frontman a H.E.A.T. jen potvrdili, že v jejich zemi neexistuje styl, který by zdejší kapely neměly zmáknutý.

V určitém směru by se MASTERPLAN dali rovněž zařadit mezi kapely, které jsem do té doby neviděl. Rázné překopání sestavy nastolilo docela dost otazníků, ale jeden z nich vyvrátila nová deska „Novum Initium“ a další se odsypaly bokem při sympatickém balingenském setu, přestože opět bych snesl daleko sytější zvuk Axelových kláves (v tomto směru malá oprava tištěné recenze – Mackenrott není úplně tak zakládající člen, „pouze“ druhý služebně nejstarší). Vypadá to, že Rick Altzi byl opravdu jedinou vhodnou volbou za Jorna Landeho a rovněž si člověk nemohl nevšimnout, jak poctivě se čerpalo z první desky. Opravdu jsem však zvědavý, jak dlouho tato sestava vydrží pohromadě, v tomto opravdu držím Rolandovi palce. Až teprve teď při sepisování reportu mi došlo, že první den BANG YOUR HEAD!! byl téměř ryze skandinávský, ne-li rovnou švédský. V hezkém zvyku vkládat mezi tu všechnu melodiku pár deathových partiček se totiž pokračovalo s klasiky ENTOMBED. Pětice sice mírně upravila svůj set zařazením pár pomalejších resp. valivějších skladeb (ve srovnání třeba s OEF, kde byli před dvěma roky), ale jinak to byli klasičtí šlapaví, skoční a chrastící ENTOMBED, kteří vás tlačí před sebou jako bagr. L-G sice tentokrát nevypadal, jako by ho vytáhli před koncertem z popelnice, ale během hraní tuto „charakterovou vadu“ stačil naprosto napravit, když mu vlasy ozdobil nejen pot.

A znova zpět do Dánska – k mé velké potěše po krátkém čase v přítomnosti PRETTY MAIDS. V Německu má tato kapela neuvěřitelné zázemí, takže kotlík se plnil, zpívalo se a třepalo. Nebyla to sice taková bomba, jako posledně vedle v hale (prostředí opravdu dělá své), ale Ron Atkins zpíval určitě lépe (opravdu jako zamlada) a když si člověk uvědomí, kolik hitů a vypalovaček zůstalo ještě v dánské kapse, je třeba před PRETTY MAIDS smeknout. Takhle vypadá koncert legendy. STRATOVARIUS nahradili W.A.S.P. a osobně jsem toho vůbec nelitoval. Finové (a Švéd s blikajícími kačenkami) se totiž dostali do skvělého laufu a to, že se nová deska opravdu povedla a kapela ji stále poctivě provětrává živě, platí i o pár měsíců později po koncertě ve Zlíně. Timo Kotipelto nebyl nachlazený, zpívalo mu to skvěle a ještě stačil dělat kameramana, čímž předvedl, že ve STRATOVARIUS teď vládne pohoda, kde místo severského chladu panuje vřelá atmosféra a úsměvy. Přiznám se, že jsem si skoro nevšiml, jak rychle přišel večer a popravdě nejen žaludek se hlásil o slovo. A proto z domácích (ale co si budeme povídat, stylově naprosto švédských) FLESHCRAWL jsem slyšel tak dva takty, když jsem procházel kolem haly ven z areálu, kde tímto začal večerní program a LORDI jsem si užil u auta v přítomnosti salámu, tvarůžků a piva. Naštěstí vzdálenosti jsou v Balingenu tak malé, že slyšíte naprosto vše, i když nestojíte pod pódiem. Takže vám sice neřeknu, zda náhodou finské příšerky nepřišly tentokrát v civilu, ale setlist byl vystavěn naprosto na jistotu. Asi mě už LORDI nedokážou tak překvapit, jako před léty v Ostravě.

Nehledě na to jsem byl zvědavý na LAKE OF TEARS, další to kapelu, která mě dlouhou dobu obcházela. Menší prostředí haly udělalo opět své a švédští (jaké překvapení toho dne) náladotvůrci navázali suverénně na předchozí koncerty DARK TRANQUILLITY a AMORPHIS na témže místě. Takhle zdánlivě jednoduše dokázali s pocity kouzlit snad jenom SENTENCED, hudba, do které člověk vklouzne jako po černém sametu. Z posledních desek jsem takový pocit neměl, ale naživo zvedám pro LAKE OF TEARS všechny palce. Zatímco jsme se probírali pod střechou melancholií, venku mezitím přistál orel a jestliže Němci z anglických kapel někoho můžou, jsou to SAXON. Pravda, zažil jsem tu už větší návštěvu (třeba hned druhý den na ACCEPT), ale tahle kapela tu má nehynoucí podporu. Však taky hráli naprosto vyčerpávající regulérní dvouhodinový koncert. Přišli jsme už v okamžiku, kdy se sázely naprosté legendární jistoty, ale přesto to člověka neomrzí. Navíc plná světelná podpora a obrovský orel vytvořený desítkami žárovek na pozadí. A samozřejmě samotní SAXON v plné formě, šest křížků sem, šest křížků tam. Až mi bude tolik let, chtěl bych taky tak skákat a ještě přitom zpívat jako Biff a hrát na bicí jako Nigel. A potom to bylo velice těžké rozhodování. Se vší úctou, DIE APOKALYPTISCHEN REITER jsem přestal sledovat někde mezi třetím a čtvrtým albem, když převážila v textech němčina. Pořadatelé jim dali v hale prostor o délce sto minut, čímž se ONSLAUGHT dostali ke slovu až ve čtvrt na dvě ráno. Po zralé úvaze, že zítra je taky den (snad ještě nabitější než v pátek), cesta domů bude dlouhá a že právě ONSLAUGHT a EXUMER zavítají v listopadu do Katovic, jsme tedy bez výčitek zalehli.

Sobota

Druhý den otevřeli naprosto suverénně REBELLIOUS SPIRIT, po KISSIN´ DYNAMITE další hardrockoví němečtí teenageři. Ještě to bude chtít vypilovat maličkosti, ale je neuvěřitelné, jak měli zmáknuté řemeslo a mohli si místo hledění na hmatníky pohrát s vyzněním jednotlivých skladeb. A mladá tentokrát metalová krev od západních sousedů pokračovala přece jen už ostřílenějšími ALPHA TIGER. Dostali mě z desky a živě to vyznělo naprosto stejně, tihle žlutooranžoví milovníci osmdesátek skvěle navazují na generaci raných HELLOWEEN, SCANNER a HEAVENS GATE. A protože Stephan Dietrich tu sirénu v hlasivkách opravdu má, můžeme se v budoucnu opravdu ještě dočkat netušených speedmetalových věcí. A pak přišel nečekaně vrchol celého festivalu, tedy pokud se týká mé maličkosti. Britští HELL sice atakovali pódium v pravé poledne, ale ani žár slunce jim nezabránil předvést fascinující a strhující podívanou. Nelze popřít, že hlavním hercem (a to doslova) v tomto metalovém představení byl zpěvák David Bower. Jeho nasazení bylo od začátku strhující, až se mi na jazyk dralo spojení „shakespearovský metal“. Ale i zbytek v obličejích bíle nalíčeného osazenstva HELL tomuto spektáklu nedělal žádné křoví. Výtečný osmdesátkový heavy metal s démonickým nádechem a naprosto neuvěřitelným Bowerem nás skopl na lopatky.

A to ihned následovali krajané HELL, ANGEL WITCH, takže NWOBHM v plném proudu pokračovala. Jen jsem si musel opakovat, jaká škoda, že ve většinovém měřítku zasáhly z této britské laviny Českou republiku pořádně pouze IRON MAIDEN a SAXON. V ANGEL WITCH působí ze zakladatelů sice už jen jeden člen, zpěvák a kytarista Kevin Heybourne, ale to vůbec nevadí v tom, abyste přivřeli oči a ocitli se někde v roce 1981 v klubu uprostřed Londýna. A pokud se ptáte, zda s kapelou ještě stále jezdí jako koncertní výpomoc Bill Steer (CARCASS), odpověď je ano a jeho sóla byla další třešničkou na tomto britském dvojboji. Že si nohy a krk ten den neodpočinou, zvěstoval další pohled do programu, protože na tahu byla švédská pětice MORGANA LEFAY. Toto další (zatím pouze koncertní) znovuzrození nemohlo dopadnout lépe, protože chlapy to evidentně bavilo a typické řezavé kytary někde na pomezí mezi power a thrash metalem kosily ušní bubínky uvnitř a hlas Charlese Rytkönena i vně areálu. Jestli bych nějakou desku opravdu přivítal, jsou to noví MORGANA LEFAY a podle živého provedení by to mohla být zase událost. To SANCTUARY se už do studiových prací vrhli a představili dvě novinky už na BANG YOUR HEAD!!. S potěšením jsem konstatoval, že Warrel Dane není tentokrát nachlazený a dokonce se choval vstřícněji k publiku než posledně s NEVERMORE. Ale přesto mi SANCTUARY i přes výborné skladby připadali, že jsou stále ještě v zahřívací fázi. Jsem samozřejmě rád, že jsem viděl další ze svých kultovních kapel, ale věřím, že to může být ještě větší uragán.

Spíše zádumčivého Warrela v klobouku a černých brýlích vystřídal smějící se měsíček Peavy Wagner a RAGE opět předvedli, že i ve třech se dá spáchat spousta muziky. Jenom doufám, že neopustí směr poslední studiovky a další deska se ponese opravdu v duchu old school power metalu s co nejméně ozdobami, tedy pokud pomineme Victorova virtuózní sóla. V tom návalu skvělých kapel jsem si dovolil vynechat THUNDER, tedy aspoň co se očního kontaktu s pódiem týká. Kapela, která se měla definitivně před pár lety rozpadnout, však válí úplně stejně, jak si někteří z vás pamatují i z Vizovic. Rockovou virózu jednoduše nikdy nepřemůžete. Rozhodně bych v Balingenu nečekal AT THE GATES a vzhledem k rozkolu v táboře THE HAUNTED (který rozpojil i dvojčata Björlerovic) jsem čekal i to, že by třeba nepřijeli. Ale přestože se především Anders Björler tvářil, že na pódiu vlastně není, byl to solidní koncert. Především tedy kvůli Tomasovi Lindbergovi. Tompa se evidentně bavil a užíval si ohlas diváků. A jeho usměv nemizel celou hodinu, přestože se pod tou černou pletenou čepicí musel potit jako v sauně. Úprk do haly aspoň na tři skladby od RAVEN, čímž se balingenské ozvěny NWOBHM ten den pěkně zacyklily. Vím, tato trojka má v dnešní moderní době těžkou pozici, ale to nasazení, které předváděli bratři Gallagherové, by si měly mladší kapely vzít za příklad. Tady opravdu pot skrápěl každou notu a riff.

Venku už zatím měli nachystáno ICED EARTH a byl nejvyšší čas se přesvědčit, zda DVD „Live in Ancient Kourion“ není náhoda. Není! Stu Block je opravdu člověkem na svém místě, v dané situaci si nemohl Jon vybrat lepšího zpěváka. Však taky album „Dystopia“ nestálo v pozadí a na rozdíl od předchozí dvojice alb je vidět, že si za tímto ICED EARTH opravdu stojí. A propos Jon - šedivý vlk - se aspoň v Německu změnil na korzára s černou bradkou a vlasy, až jejich lesk bil do očí. Pak ale bylo třeba navléct taneční botky, protože EXUMER v hale vyklepali thrashový koberec takovým způsobem, že v něm nemohl zůstat žádný roztoč pochybností. Nebylo kam uhnout, jeden luxusní riff za druhým, Mem von Stein hnal kotel do circle pitu a další thrashový návrat je definitivně stvrzen. Jen krátce po festivalu však zarazila zpráva, že kytarista H. K. EXUMER opustil. Uvidíme tedy, v jaké podobě se skupina představí na už zmíněném podzimním turné. Na ACCEPT bylo narváno. A to tak, že jsme jejich set sledovali poprvé za celý festival až z prostoru za zvukařskou věží, protože po EXUMER bylo nemožné se prorvat blíže. Nemůžu se sice stále ještě úplně vyrovnat se studiovkou „Stalingrad“, ale ACCEPT živě, to je v současnosti sázka na naprosto luxusní heavymetalovou podívanou. V pozici sobotního headlinera měla pětice k dispozici i plnou světelnou podporu a i škarohlíd musí nyní uznat, že tato verze s Markem Tornillem funguje na sto dvacet procent. Úplně poslední kapelou celého ročníku se stali CREMATORY, ale když je srovnám třeba s LAKE OF TEARS, chyběla tomu lehkost, kterou ještě oplývali v devadesátých letech i při svém comebacku s albem „Revolution“. Přesto slušná klubovka, ale zmlsán všemi předchozími lahůdkami jsem vydržel pouze třetinu koncertu. Ono taky bylo třeba nasednout do stroje času (v tomto případě představovaném autem) a přemístit se z krásného světa rocku a metalu do současnosti k běžným povinnostem. Ale musím říct, že pokud upadnu do šedivosti reality, jakákoliv myšlenka na letošní extrémně vydařený BANG YOUR HEAD!! mi náladu spolehlivě zlepší. Říkali jsme, že za rok nepojedeme? To jste asi špatně poslouchali...