Když zmíníte před fanoušky progresivního rocku jména Clive Nolan a Mick Pointer, zcela jistě u nich vyvoláte jemné mrazení v zádech. Ten první, klávesista a posléze i zpěvák, se poprvé pořádně zapsal do dějin tohoto žánru v roce 1986, když se přidal k PENDRAGON, Mick stál u zrodu další důležité kapely celého stylu – MARILLION (resp. abych byl přesný, za bicími zřejmě spíše seděl než stál). V roce 1992 vznikla na popud Clivea kapela SHADOWLAND (mj. s kytaristou THRESHOLD Karlem Groomem), ale důležitější milník přišel o tři léta později, když Clive s Mickem popíjeli v jedné anglické hospodě. Myšlenka, která tehdy u piva vznikla, tedy založit novou kapelu, se rozvinula natolik, že letos slaví jejich nyní už plnoleté dítě dvacet let. A právě k tomuto kulatému výročí se ARENA rozjela na cesty, nehledě na to, že po čtyřech letech nabízí i novou studiovku „The Unquiet Sky“.
Ale zastavme se ještě u předkapely, přestože tento název můžeme pro tentokrát brát s velkou rezervou. Holandští KNIGHT AREA se loni prezentovali výbornou deskou „Hyperdrive“ a přijali pozvánku od Britů, aby s nimi trávili část turné. Zajímavostí bylo, že ARENA v Katovicích točila DVD a při té příležitosti si svůj živák pro pozdější účely sfoukli i KNIGHT AREA, díky čemuž se jejich koncert vyšplhal na hodinu a půl hracího času. Už tady musím předeslat, že progoví tulipáni na mne v dotyčný čtvrtek zapůsobili daleko intenzívněji než hlavní akt. Pětice působila živěji, energičtěji, přestože prog rock není o žádném poskakování na pódiu a dalších obdobných disciplínách. Výraznou postavou KNIGHT AREA je baskytarista Peter Vink, jedna z hrajících legend, který byl členem kapel jako Q65 nebo FINCH (to pro pamětníky) anebo později spolupracoval s Arjenem Lucassenem v rámci AYREON a STAR ONE. Jeho výrazný ortodoxně trsátkový styl rozprostíral společně s hardcorově vypadajícím bubeníkem Pieterem van Hoornem rytmické krajiny pro duo Mark Bogert a Gerben Klazinga, přičemž především kytarový benjamínek kapely Mark předváděl skvělé šestistrunné představení. A nesmím opomenout ani skvělého zpěváka Marka Smita, u něhož kromě perfektního vokálního projevu zaujaly i oděvní kreace, které spíše spadaly do heavy metalové škatulky. KNIGHT AREA se věnovali především a vydatně své novince (mám dojem, že ji kromě jedné skladby přehráli celou) a když se rozloučili skladbou „Mortal Brow“ z debutového alba, netrvalo dlouho a objevili se u merchandise, stejně vysmátí a uvolnění jako na pódiu.
U Britů mi právě ta uvolněnost z počátku poněkud chyběla. Trochu to vypadalo, že i tak zkušení harcovníci před objektivy kamer, které měly katovický koncert zaznamenat i pro příští generace, dostali lehkou trému. To však netýkalo energického frontmana Paula Manziho, který přinesl skupině oživení už na desce „The Seventh Degree of Separation“ a i živě je to muž na pravém místě. Mírná nervozita však kapele nebránila výtečně odehrát mimo jiné dvacetiminutovou „Moviedrome“ a i pár naprosto čerstvých novinek, mimo jiné i titulní skladbu „The Unquiet Sky“. Do duše jako obvykle sáhla „Hanging Tree“ a nejen v instrumentálce „Serenity“ předvedl své mistrovství kytarista John Mitchell. Ten kromě alba „The Unquiet Sky“ s ARENA má letos i druhý studiový zářez v podobě výborné desky projektu LONELY ROBOT. Právě z desky „The Visitor“, jež byla pro Johna první dlouhohrající v řadách ARENA, pochází skladba „(Don´t Forget to) Breathe“, kterou Britové museli toho večera zahrát dvakrát. Poprvé jako součást normálního setu a protože odezva od publika i po jediném oficiálním přídavku byla stále vřelá, dali si ještě repete. To už se jejich odehraný čas blížil téměř dvěma hodinám a přestože v některých pasážích ARENA vyzněli tak nějak kostrbatěji, než je člověk zvyklý, stejně jim musím pogratulovat nejen k dvaceti letům na scéně, ale nakonec i k výkonu, který v Katovicích předvedli.
text: Jan Kozák