„Proč jsme tady nikdy předtím nehráli?“, ptal se baskytarista Bryan Beller v jedné z pauz mezi skladbami, kdy olomoucký klub opětovně velice vřele aplaudoval. Na to mu sice nikdo nedokázal odpovědět, ale důležité je, že se trio pojmenované THE ARISTOCRATS na území ČR zjevilo.
Kytarista Guthrie Govan (Steven Wilson band, GPS, ex-ASIA), bubeník Marco Minnemann (ex-NECROPHAGIST, Steven Wilson band, ex-KREATOR a mnoho dalších) a už zmíněný Bryan Beller (Steve Vai band, EPHEL DUATH, ex-James LaBrie) spolu hrají od roku 2011, ale jejich vzájemná kooperace vypadá spíše na to, že spolu museli jamovat od teenagerských let. Tato trojice je totiž neuvěřitelně spjata po hudební i lidské stránce, což při prvotním pohledu je až neuvěřitelné. Stoický Angličan Guthrie, jenž vládne typickým suchým humorem a perfektní slušnou mluvou (viz skladba „Ooohhh Nooo“), rozvlátější Američan Bryan, který se ksichtí, někdy i metalově třepe hlavou a mimo to i plní roli hlavního „konferenciéra“ a v USA žijící Němec Marco, jemuž huba taky pěkně jede stejně jako ruce a nohy, i při složitějších figurách se směje (vzpomeňte na konkurs u DREAM THEATER) a kromě toho je rád, když nastane chvíle pro první pivo na pódiu.
Z toho všeho se dá odvodit, že špičková virtuózní technika THE ARISTOCRATS by neměla takové kouzlo, kdyby do toho pánové nevpouštěli humor a nadhled. Ten se skrývá nejen pod notama, ale i v pauzách mezi skladbami, kdy tentokrát delší proslovy rozhodně nepřinášejí nudu. Ale samozřejmě, trio oslňovalo hlavně svými muzikantskými výkony, o nichž si většina lidí může jen nechat zdát. Přestože skladby THE ARISTOCRATS jsou ryze instrumentální, nikde nečíhá hluché místo. Svým dílem k tomu přispívá třeba i to, že žádný z pánů není ryzí jazzový či fusion muzikant (třeba Marco hrával a ještě si někdy zahraje thrash i death metal), skladby tedy neupadávaly do nějakého filosofického rutinního limbu. A když už je not a přesných stoptimů dost, objeví se v rukou muzikantů dvě růžová gumová prasátka a jedno umělé kuře, na které je vykvičeno, vychrochtáno a vykokrháno pár známých motivů. Anebo po hodinářský precizních pasážích v „Blues Fuckers“ zahrají THE ARISTOCRATS vyloženě hochštaplersky, čímž se vysmějou nejen muzikantským konzervativcům, kteří zapomněli na vývoj, ale i těm v publiku, kteří by tenhle „maras“ považovali za vyšší umění.
Takový fanoušek však v Olomouci nebyl ani jediný, a proto mohlo dvě hodiny a čtvrt fungovat nádherné energetické spojení mezi pódiem a každým prostorem určeným divactvu. Prvotřídních hráčů běhá po světě pár stovek. THE ARISTOCRATS bych však přirovnal k tomu, když si Bolek Polívka dovolil kdysi dávno začít mluvit do posvátné pantomimy. Po čase všichni zjistili, že se mu nejen podařilo zachovat a dokonce i povznést poctivé řemeslo, ale neskutečně rozšířil obzory pomalu zakuklující se odnože. A stejnou službu dělají prog rocku, fusion a jazzu THE ARISTOCRATS. Doufám tedy, že za nějaký čas budeme moci slyšet Bryana Bellera říct: „Tady jsme naštěstí už hráli!“
