Zpravidla do bilančních žebříčků mívám problém vybrat byť jen pět alb. Jenže když člověk potlačí nutkání slyšet vše a dokáže se na tu chaotickou změť streamingu a desítek alb, co se měsíčně nabízejí z redakce, podívat alespoň trošku zpovzdálí, přece jen se mezi tou spoustou zbytečností vyloupnou alba, k nimž se vrací opakovaně. Samozřejmě, každý máme jiný vkus a co je pro jednoho ztráta času, může být pro druhého nedotknutelnou modlou. Myslím, že když se s tím smíříme, budeme si v dnešní nepřeberné nabídce hledat své hudební favority snáz.
Osobně pro mě jsou absolutními vítězi roku 2023 RIVAL SONS – dvě vynikající alba, k nim naprosto fenomenální výkon (nejen, ale hlavně) Jaye Buchanana na koncertě Lucerna Music Baru (v playlistu níže uvedená „Darkside“ je mou vůbec nejposlouchanější skladbou roku a doteď mi z ní naskakuje husina!). Jak pravil na jeho konci: „This is how it should be.“ Neboli co nehraješ, není slyšet. Muzika musí být autentická, fyzická a jít z nitra. Jak by řekli sportovci, kdo má suchý triko, ten to fláká. To snad mají všichni z mého výběru společné, a i proto v něm mám THE ROLLING STONES. Dle statistik Spotify u mě v roce 2023 zněla hudba 1937 umělců. A někde mezi nimi se připomněli osmdesátiletí dědci, aby člověku při prvním úderu do bubnu v prvním singlu „Angry“ spadla brada. Wow! Vždyť je to přece tak samozřejmé!
Podobný dojem ve mně vyvolala i novinka EXTREME připomínající otázku, kde se co stalo, že dnes tolik rockových alb zní jednolitě a fádně? Proč kapely vydávají alba, na nichž každá písnička zní jako ta předchozí? Kam se poděla svoboda, spontaneita, odhodlání dělat si v muzice, co chceme? Z veteránů mě na konci roku překvapivě dostal taky Peter Gabriel – další deska, na kterou se čekalo extrémně dlouho. Nabízí artové momenty, ale i vysloveně radio-friendly písničky evokující éru jeho osmdesátkové slávy. K tomu originální propagace a rovnou dva různé mixy. „I/O“ si pouštím na povzbuzení, ale i večer, jen tak na klid.
Hodně do klidu je taky Israel Nash, jenž si mě po albu „Topaz“ definitivně získal novinkou „Ozarker“, s náladami připomínajícími moje oblíbence THE WAR ON DRUGS. Stejně jako předloni i letos se do mého výčtu toho nejlepšího dostávají MOLYBARON. Tahle kapela patří do rockových rádií a na velká pódia a s radostí se smiřuju s tím, že už nejsem jejich jediný fanoušek v Česku. Výjimečné album nahráli BARONESS. Smysl dává od začátku až do konce a ten zvuk! Ty kytary! Hodně mě baví taky noví VOYAGER. Pro mě noví úplně, přestože „Fearless in Love“ je jejich už osmým albem, doteď jsem je neznal. Jejich melodie mi ale hodně sedí. Když se potřebuju jo soustředit na práci anebo po ní naopak zrestartovat, pustím si CATTLE DECAPITATION. Propadl jsem jim s minulou deskou, ta čerstvá můj vztah utužila. Myslím, že kus toho nihilisty, co by s chutí vyhladil lidstvo, v sobě máme všichni. Z tlačenice na poslední místo vybírám Kristine Meredith Flaherty aka K.Flay. Tahle ženská mě před časem původně zaujala hlasem, postupně jsem však podlehl i její kreativitě. Na novince „Mono“ se srovnává s částečným ohluchnutím a je z toho její nejrockovější album.
A pod čarou? Jasně, KVELERTAK, to se musí… PRIMORDIAL drží vysoký standard… GODSMACK vydali důstojné album na rozloučenou... Baví mě poloha, do jaké se na stará kolena dostal Duff McKagan… Potěšil návrat TENHI, další naprosto svojské kapely… A zmínit musím i dva kluky, kteří roky pilovali svůj um v ulicích, než ho zachytili ve studiu a dostali se na miliony streamů… Cam Cole se přitom nezměnil, pořád dře svoje těžce distorzní „new age blues“, na novince „Unleash“ snad jen o něco promyšleněji… Oproti němu Ren svým druhým plnohodnotným albem „Sick Boi“ oslovuje už hlavně asi hip-hopové publikum, některé z jeho starších singlů však v poslední době tvoří pevnou část mých poslechů. Hodně talentovanej kluk, co si veškerou produkci i videa dělá sám, dle některých nejlepší bílej rapper od dob Eminema. Rozhodně umí hrát ze všech rapperů nejlíp na kytaru… A abych nezapomněl, sice loni vydali jen singl, ale i díky skvělé show v Prvním patře v Brně jsem propadl německým KANONENFIEBER, jak pravil kolega Radek Šich, „takovým blackmetalovým SABATON“ (něco mi říká, že o téhle kapele budeme slýchat stále častěji)…
