Dubnový Spark sice patří NIGHTWISH, recenzi jejich novinky „Endless Forms Most Beautiful“ ale najdete až v květnovém čísle. Tady je zatím jedna od našeho čtenáře Adama Musila...
Pokud někomu uniklo, co se v táboře NIGHTWISH dělo v uplynulých letech, zde je stručný výčet: vyhazov Anette, jemuž předcházelo památné vystoupení s Elize Ryd a Alissou White-Gluz a následné nabrání nového dechu, už s Floor Jansen za mikrofonem, netřeba připomínat. Kromě toho ale Holopainen a spol. ke své družině napevno připojili Troy Donockleyho, který jim už nějaký ten pátek obstarával lidové nástroje. Poslední změna v personáliích se týkala bubeníka Jukky Nevalainena, který kvůli nespavosti musel paličky na dobu neurčitou vysadit. Místo za bicími zaujal jeho mentor Kai Hahto.
Toť k úvodní faktické poznámce, nyní už se soustřeďme na novinku „Endless Forms Most Beautiful“ (EFMB). Tuomas Holopainen se rozhodl zase jednou zahrát velké divadlo, tentokrát si sice odpustil filmové zpracování, byť na paškál si vzal úkol snad ještě těžší – na ploše jednoho alba postihnout celou evoluci. Na pomoc si pozval samotného otce sobeckého genu Richarda Dawkinse, jenž namluvil výpravné pasáže.
Úvod alba potom skutečně slibuje velké věci – „Shudder Before the Beautiful“ je peckou ražení a střihu „Storytime“ a hned druhá „Weak Fantasy“ je nejoriginálnější skladbou na novince. Mísí prvky dramatické filmové hudby s nejtvrdší tváří Finů, čemuž masivně napomáhá suverénní Floor Jansen, která v této písni dostala největší prostor předvést svou vokální ekvilibristiku a blíží se polohám z AFTER FOREVER nebo REVAMP, a také hlas Marca Hietaly. „Yours Is an Empty Hope“ nás vrací zpět do časů „Dark Passion Play“, konkrétně si nemůžete nevybavit píseň „7 Days to the Wolves“.
Za to první singl z EFMB – „Élan“ – už sráží laťku do šedi, průměru a zoufalého tápaní po nápadech ze strany Tuomase Holopainena. Minimum nečekaných momentů, naproti tomu řada neustále se opakujících motivů a melodií (slyš „Alpenglow“) bohužel tvoří naprostou většinu materiálu. Holopainen navíc ještě tak úplně neopustil svět svého Skrblíka, v soundtracku jehož příběhů by se řada motivů (namátkou začátek „Our Decades In the Sun“, vcelku povedené balady, nebo sbory v písni „The Eyes of Sharbat Gula“) neztratila.
Hned trojice skladeb – „My Walden“, „Edema Ruh“ a již zmíněná „Alpenglow“ – se potom nedá charakterizovat jinak než jen jako na první poslech chytlavé, ale ničím objevné ani výjimečné kusy, vhodné leda pro nafouknutí skákacího hradu a skotačení v něm. Zvláště posledně jmenovanou zachraňuje jen a pouze hlas Floor Jansen, který jí dodává alespoň nějaký náboj. Z této řady vybočuje titulní „Endless Forms Most Beautiful“, v níž jako jedné z mála vůbec neslyšíme dudy a píšťaly Troye Donockleyho, tentokrát už ne jen příležitostné, nýbrž přítomné všude možně a hudbu NIGHTWISH značně proměňující.
Záměrně jsem zatím opomíjel poslední skladbu. Čtyřiadvacetiminutový opus „The Greatest Show On Earth“ ztělesňuje Holopainenovu představu evoluce a tvoří samostatnou jednotku, které sekunduje předposlední „The Eyes of Sharbat Gula“ (ta se ostatně dá chápat jen jako šestiminutové instrumentální intro, pokud nepřistupujete k premise, že Holopainen se nám snaží touto utahanou, neustále stejnou záležitostí něco sdělit). Ano, pravdou je, že i poslední megalomanská kompozice je místy, zejména přednesem Richarda Dawkinse a plejádou zvířecích hlasů, natahována, kromě tohoto neduhu ji však nelze nic vytknout. Je to strhující i klidná, rozmáchlá i skromná pocta lidskému pokolení, životu, vesmíru a vůbec. Buď se můžete spolu s NIGHTWISH spustit po cestě od velkého třesku přes formování sluneční soustavy až po skřek ptáků a dunění vln, nebo na jejich hru nepřistoupit a v tom případě si skladbu ani nepouštět.
Kolem a kolem vzato se mohli NIGHTWISH vytasit s kvalitnějším materiálem, především pak pořádně využít potenciál, jaký dřímá ve Floor Jansen (a jaký nepochybně vyjde na povrch, jakmile dojde na živé hraní). Nemohu se ubránit ani dojmu, že přibráním Troye Donockleyho do kapely se Holopainen kapku limituje, protože lidové nástroje nyní slyšíme i tam, kde by vskutku býti nemusely. Oproti dřívějšku naopak ubylo vokálu Marca Hietaly, což je ukrutná škoda, protože když už se rozezpívá, získává každá skladba hned jiný náboj.
text: Adam Musil
