První ročník festivalu Ostrava v plamenech nabídl na stylovém pozadí vítkovických oceláren legendy české i zahraniční scény a pokud to měla být pozvánka na další ročníky, myslím si, že zažehnuto je dobře, teď už jen zbývá foukat do výhně a vytahovat další a další želízka.
Docela příjemným zjištěním bylo už to, že všechny zúčastněné kapely dostaly v podstatě časový prostor v délce regulérního koncertu. Tudíž už startující LEGENDY SE VRACÍ i druhý CITRON dostali k dispozici hodinu a čtvrt. Možná i díky této sestavě to v areálu hučelo jako na headlinery už brzy odpoledne. Popravdě trochu nechápu, proč zrovna domácí CITRON nebyl zařazen do programu do pozdějších hodin, protože pětice je ve skvělé formě po předchozích turné, disponovala vynikajícím zvukem a publikum jí doslova zobalo z ruky. Totéž se dá říct o následujících DYMYTRY, kteří si vytvořili už hodně solidní fanouškovské zázemí a evidentně se jim daří oslovovat mladou generaci posluchačů, která i dle množství triček pod pódiem si v této kapele našla své české favority v oblasti moderního rocku a metalu. Páry měla omaskovaná formace dost, vzhledem k tomu, že hráli naplno i v tom pařáku, který se v Ostravě rozhostil.
Osobně jsem však byl zvědavý na následující KREYSON. Sice se metalový stroj rozjížděl pomaleji nebo spíše rozpačitěji, ale zhruba v polovině chytly Křížkovy hlasivky švih a dočkali jsme se i výšek, kterých se moc na poslední album nedostalo. Láďa vůbec působil jako znovuzrozený, myslím si, že v závěru to bylo téměř jako za starých „andělských“ časů. Ještě bych ubral povídání, protože KREYSON má momentálně výtečně sehranou sestavu a je škoda ubírat prostor samotným skladbám. DOGA si na stejném místě, ovšem v rámci jiné akce, už zahrála, tentokrát ji však místo odpoledního času čekal večerní set jako posledního z tuzemských zástupců. Oproti KREYSON však nepřišlo žádné překvapení, stále u mě v rámci této kapely hraje prim koncert, který vystřihli ve Frýdku-Místku před SKID ROW. Tam zkrátili prodlevy na minimum a sázeli jeden kousek za druhým, ale chápu, že mezi oběma akcemi byl zásadní rozdíl a fanoušci v Ostravě zase nebyli ošizeni o nic zásadního a evidentně jim štěkot DOGY na rozhraní dne a noci přišel k duhu.
Navrátilce jsme mohli v Dolní oblasti Vítkovic přivítat i při SONATA ARCTICA. Klávesák Henrik Klingenberg a baskytarista Pasi Kauppinen si už hraní mezi ocelovými monstry vyzkoušeli se SILENT VOICES. Tehdy však na ně bylo zvědavo pouze pár lidí, nyní si mohli užívat plný divácký stav. Vše bylo na svém místě, Tony Kakko skvěle zpíval a kapela jela jako švýcarské hodinky, jenže u SONATA ARCTICA mám osobně na koncertech jeden problém - spousta skladeb ve stejném středním tempu. Na deskách je to v pořádku, díky vynalézavým aranžím a vhodné dramaturgii je pestrost zajištěna. Škoda, že nezaznělo více old school power speedových skladeb, vzhledem k turné k patnácti letům od založení by se to šiklo. Neznamená to však, že by SONATA ARCTICA byla nudná nebo nezáživná. Jen trochu promíchat setlist a k dokonalosti by zbýval krůček. W.A.S.P. na sebe nechali dvacet minut čekat, aby o půlnoci zaznělo intro, kde bylo jasně naznačeno, že tahle kapela taky slaví a to třicet let od vydání debutu. Nemohl tedy chybět příděl skladeb právě z této desky. Zároveň však podstatná část koncertu byla poněkud překvapivě věnována „The Crimson Idol“. O Blackiem kolují různé zkazky a pověsti, ale v Ostravě se předvedl v dobré formě a i když bylo vidět, že léta běží, musím říct, že toto byl jeden z těch lepších koncertů W.A.S.P., které jsem měl možnost vidět. Žár vysokých pecí tedy vystřídaly ohně heavy metalu. Doufejme, že zahoří zase za rok a že se další případní následovníci kapel z prvního ročníku vyšvihnou alespoň na úroveň, která byla k vidění a slyšení v Ostravě letos.
text: Jan Kozák
FOTO: Petr Šrámek, Zdeněk Zelený
