V úterý jsem se rozhodl, že otestuji výdrž svých sluchovodů a stavil jsem se do ostravského Plánu B, kde hrály výhradně jen samé noisecore kapely. Dohromady sedm jmen tvořili nejen čeští a slovenští interpreti, ale také i fůra japonských strůjců randálu. A bez zaváhání vám můžu sdělit, že hlučnější koncert Plán B ještě nezažil!
Večer otevírala ostravská MASSOLA a již z jejich zvukové zkoušky mi bylo jasné, že mé uši projdou solidním peklem. Kapely totiž nehrály na stagi, nýbrž pod ní, protože stage byla vyhrazena pro čtyři Marshall zesilovače, které na vás civěly jako černý monolit sonického teroru. MASSOLA mi byla představena jako „mix NAKED CITY se SORE THROAT“ a výstižnějšího přirovnání nelze dosáhnout. Ultrarychlé vteřinové grind vypalovačky, které nepřetržitě rozbíjelo saxofonové kvílení, stěna náhodného elektronického kraválu a vokály utopené v reverbu. Každý hraje naráz, co nejrychleji a co nejhlasitěji. Každý song je briskně odklepán a potom se kapela pustí do hudební verze epileptického záchvatu. Nejvíce jsem byl nadchnut právě borcem, který produkoval všechen ten elektronický hluk, protože ten byl tak intenzivní a vytrvalý, že mi pomalu zkapalňoval mozek. Snad jen malinká škoda, že v té výsledné kakofonii příliš nevyniknul ten saxík. Teprve jsme u první kapely a mé sluchovody hučí jako kdyby mi vedle hlavy vystřelila brokovnice.
(Celý set MASSOLY i s bubínky-drtícím nájezdem)
Poté na scénu přišli Slováci SEDEM MINÚT STRACHU s pytli od brambor na hlavách a intrem tak pronikavým, že jsem si leknutím málem neukousnul jazyk. Nicméně jejich set byl něco neuvěřitelného. Absolutně nevypočitatelný a brutálně animalistický noisegrind, který bořil jakoukoliv muzikálnost a nahrazoval ji čirou nenávistnou zlobou. Bordel a anarchie nejhrubšího zrna, která připomínala nepolevující slejvák, ve kterém místo deště prší cihly. SMS dokázali vyprodukovat takový nepředvídatelný běsnící chaos, že jsem každou chvíli očekával, že vzduchem začnou lítat činely nebo že kapela na místě exploduje. Jeden ze zpěváků se během jeho nerozluštitelného řvaní stále zmítal, a jsem si celkem jistý, že pár lidí mrsknul svou basou. Nicméně kapela působila velice sehraně a i když je to trochu ironické, tak jde vidět, že tenhle bordel již nějaký ten pátek hrají. SEDEM MINÚT STRACHU byli pro mě jednoznačně zlatým hřebem večera a tenhle vyšinutý námrd bych si ihned s chutí zopakoval. Jo, a musím ocenit čirou genialitu používaní dalšího šroťáku místo přechodu.
Ale teď už přišel čas na naše japonské kamarády a první na řadě byli NAPALM DEATH IS DEAD (což bonusové body za humorné jméno). A tohle duo malých japončíků teda dalo mým uším pořádnou čočku. Basa zněla jako kdybyste z ní trhaly struny zatímco je připojená do zesilovače a čím déle na ní borec hrál, tak se její zvuk deformoval a hyzdil do jakýchsi smyček, které by normálně vyšli ze sekvencéru. Netuším jak tohoto dokázal, ale ještě nikdy jsem nespatřil, aby jeden člověk vyloudil harsh noise z baskytary. Poté se samozřejmě připojili i bubeník, který hrál i zpíval ve stoje a celý set kapely skončil asi za minutu. NxDxIxDx se stali rozhodně nejhlasitější a nejbolestivější kapelou akce. Netuším co to bylo za basu, ale někdo by měl dohlédnout na to ať nespadne do rukou teroristů.
Další japonskou smrští byl SPACEGRINDER, což byl jen jeden člověk s mikrofonem a náser noisu z laptopu. Nevím co mě to napadlo, ale rozhodl jsem se postavit trochu víc dopředu (asi abych rychleji ohluchnul). Avšak to nebyla ta nejlepší strategie, protože sotva co se z laptopu ozval nějaký randál, tak do mě zpěvák naběhnul, polil pivem, přeběh na druhou stanu klubu, třísknul mikrofonem o zem a konec. ...10/10. Poté jsme se dočkali přídavku, nicméně týpkův mikrofon byl napadrť, tak se rozhodl zpívat do činelu. Kvalitní mikroset.
Posledním japonským noisecorem byli CUNTS, a jestli jsem to dobře pochopil, tak ze sestavy se ukázal jen zpěvák (který je také bubeníkem a zpěvákem NxDxIxDx). Oslabené CUNTS teda tvořil jen zpěv a bicí, nicméně tohle duo dokázalo být nejmuzikálnější kapelou večera. V jejich tvorbě jsem chytal celkem dost klasického grindu, nicméně bez jakýchkoliv kytar či hluku neměl jejich set dostatečné faldy. Ale jejich mikrosongy mě v žádném případě nepřestávali bavit.
Na ONANY BOYS jsem byl sakra zvědavý, protože kapela znovu vystrčila růžky asi po dvaceti letech hrobového ticha. Čekal jsem, že se za mikrofon postaví mytický Cyklo z PATHOLOGIST, avšak za ty roky se toho zřejmě dosti změnilo a sestava je teď úplně jiná (na basu a bicí teď hrají borci ze SHEEVA YOGA). Nicméně nostalgie na mě upadla rychle a tvrdě, když se rozeznělo úúú ííí u-a-a intro, které zdobí jejich rané demo, a pak kapela odstartovala solidní noisegrind peklo. Stačilo mrknout a prošvihli jste nejméně tři songy. I současný zpěvák na mě udělal dojem jeho pronikavým ječákem a celkově jsem byl rád, že jsem konečně naživo spatřil jedu z prvních noisecore kapel na české scéně. Nedivil bych se kdyby ONANY BOYS za těch pár minut jejich setu stihli víc než 100 songů. Luxusní mela.
Usoudil jsem, že ONANY BOYS byli finále, avšak o chvíli později začala jedna malá Japonka zpívat a hrát na akustickou kytaru. Přiznám se, že jsem si zprvu myslel, že jde o joke, ale po úvodním songu mi její hraní ukonejšilo můj vyděšený mozek, který se po několika hodinách toho hlukového armageddonu krčil v nejzapadlejším rožku mé lebky. Myslím, že si říkala 1000'S OF CATS a všechny její songy byly v japonštině. I když šlo o ten nejkřiklavější hudební kontrast, tak jsem si její vystoupení celkem zalíbil. Hezká a velice nečekaná tečka za večerem, který nejspíše způsobil, že ve třiceti nebudu slyšet ani turbínu tryskového letadla. A závěrem musím poděkovat za skvěle zorganizovanou a zajímavou akci, která se dle mého jen tak nevídá. Přeci jen není tak běžné, že za jeden koncert uslyšíte dohromady asi 500 songů. Akorát je už sporné, jestli po skončení něco vůbec uslyšíte, avšak ono to nenapravitelné poškození sluchu za to přeci jen stálo!
8.5/10
Top 3 kapely večera? Nejspíše SEDEM MINÚT STRACHU, ONANY BOYS a NAPALM DEATH IS DEAD.
