**DREAM THEATER na svém letošním turné nejen dokazují, že jsou to muzikanti k pohledání, ale zároveň mnohým kapelám udělují lekci v profesionalitě ale i v tom, jak se po letech v branži nebrat zase úplně vážně. A věřte, že to funguje, o čemž se týden po pražském koncertu mohly přesvědčit i polské Katovice. **
Začátek na chlup přesně v osm, zajisté, že s předehrou „False Awakening Suite“, aby poté „orchestra“ z New Yorku spustila osobně na pódiu. Efektně řešené pódium, jemuž vévodila velká plocha na pozadí, kde jednotlivé skladby doplňovaly klipy, spojovací záběry (v hlavní roli se žlutým taxíkem se značkou DT 1985) a rovněž i pohledy přímo pod prsty, ruce a nohy muzikantů. Mě osobně pobavilo ztvárnění DT jako postaviček z počítačové hry, do čehož zněla instrumentálka „Enigma Machine“ s třešničkou v podobě Manginiho sóla. I vzhledem k tomu, že na závěr druhé části koncertu zazněla kompletní „Illumination Theory“, probrali DREAM THEATER svou novou desku velice podrobně.
Novějším kouskům byla však věnována především první část trvající hodinu a čtvrt. Tam se kapela obrátila k posledním třem řadovkám, výjimku tvořila „Trial of Tears“ z alba „Falling into Infinity“, která tentokrát zazněla (po dlouhé době, ne-li úplně poprvé) v celé své délce. Ve zmíněné druhé „regulérní“ části koncertu DREAM THEATER přehráli celou druhou polovinu alba „Awake“ (letos 20 let od vydání), což bylo takto chronologicky možné slyšet rovněž poprvé. Jenže to samozřejmě nemohlo být vše. Poslední půlhodina (označená skromně jako přídavek) se vrátila k dalšímu stěžejnímu dílu – „Metropolis pt. 2: Scenes from a Memory“ (pro změnu 15 let od vydání). Všechny tři části této vynikající podívané spojovaly nejen skvělé muzikantské výkony (James LaBrie byl famózní, ke konci koncertu se snad jeho hlas ještě zlepšoval), ale i pocit, že přes tu všechnu preciznosti a perfekcionismus jsou DREAM THEATER kapelou z masa a kostí a jsou s davem po pódiem pevně spjatí.
K tomuto vjemu přispěly třeba i přestávkové vtipné klipy anebo i to, že kdysi v obličeji skoro nehybný John Petrucci tentokrát některá procítěnější sóla evidentně prožíval, o čemž svědčily jeho grimasy. Dokonce i John Myung snad jednou po vydařené baskytarové figuře pozdvihl jedno obočí, příště už to možná budou obě. DREAM THEATER současnosti je skvěle fungující soukolí, kde platí nejen přísná pravidla notové osnovy a hudebního businessu, ale i to, že stejně je to všechno nakonec pouze rock´n´roll, který by měl hlavně bavit. A skloubit všechny tyto atributy umí tato pětice v současnosti lépe, než kdokoliv jiný.
