Našlapané Futurum bylo svědkem čelní srážky dvou turné: „European Construct“ a „Death Angel European Tour 2013“.
Špičkové kapely
Pozoruhodná koncentrace špičkových kapel zcela naplnila klub natěšeným publikem a žánrová pestrost slibovala zajímavý večer. Začátek patřil dvěma italským kapelám. Thrasheři EXTREMA a deathoví progresivci ADIMIRION rozehřáli klub, jak se sluší a patří. Jejich sety jsem však bohužel neviděl celé, první díky typické pražské zácpě, druhý jsem nesledoval úplně pozorně, neboť jsem se zasekl v hovoru s Olem Vistnesem.
DEW SCENTED
Když však na pódium nakráčeli DEW SCENTED, vše ostatní muselo jít stranou. Mánie, se kterou kapela pojmenovává všechny své desky od písmene „I“, mi dělá problém tato alba od sebe nějak smysluplně odlišit, ale upřímně – nevím, co by se muselo stát, abych nějaký jejich kotouček vložil do přehrávače. Koncertní vystoupení je však věc zcela jiná a tady jsem nadšeně hltal každou notu. Především vokalista Leif Jensen není někým, koho byste jen tak přehlédli. Velký objemem, obrovský výkonem. Trojka kytarových sekerníků kolem něho, seřazená na malém pódiu jako nějaká popravčí četa, nelítostně řezala do publika bestiálně rychlé a účinné riffy. Mým hrdinou byl však především** Koen Herfst**, který tuhle hordu hnal před sebou za baterií bubínků a kotlíků, jeho ďábelské tempo bralo dech. Ale pravé metalové nebe mělo nastat hned vzápětí.
TRISTANIA
TRISTANIA! Na úvod zazněl trojlístek skladeb z výborného nového alba „Darkest White“: „Number“, „Night on Earth“ a „Himmelfall“. Kapela má v aktuálním složení tři špičkové zpěváky: pěvecky všestranného obra Kjetila Nordhuse, nadpozemsky úžasnou Mariangelu Demurtas a extrémního pěvce i kytaristu Anderse Hoyvika Hidleho. Když se k nim přidá velmi dobrý hlas basáka Oleho Vistnese, umožňuje to skupině velmi pestré kombinace, které slouží ve prospěch jejich typického zvuku.
Když tahle čtveřice přistoupí k mikrofonům s refrénem „Year Of The Rat“, neexistuje na světě nic lepšího. Země se chvěje, andělé padají k zemi, démoni pláčou a srdce vám buší do rytmu písně. Skupina nezapomíná ani na starší klasiky, a tak jsme vyslechli i „Libre“ („Ashes“) a dokonce „Beyond the Veil“ ze stejnojmenného, čtrnáct let starého alba. Musím se zastavit ještě slovem u Mary. Byť o hlavu (a někdy i víc) menší než kdokoliv na pódiu, turné ji zastihlo v úžasné formě. Vášeň a napětí, smyslnost i osudovost, vše promítá do svého zpěvu tak, jak to umí jen jižní typy. To spolu se severským chladem i introverzí takového Anderse nebo kytaristky Gyri Losnegaard vytváří působivý kontrast. TRISTANIA však hrála pouze čtyřicet pět minut, což je zoufale málo a do této chvíle jsem se s tím vlastně nesrovnal. Legenda a tak krátký set? Ale skvělý metalový večer ještě zdaleka neskončil.
DEATH ANGEL
Američtí thrasheři DEATH ANGEL přijeli do Prahy zpropagovat své nové album „The Dream Calls for Blood“. Pustili se do toho pěkně od podlahy, dvojicí skladeb „Left for Dead“ a „Son of the Morning“, celkem z novinky zaznělo pět písní. Opravdu se mi líbí vokál Marka Oseguedy, stejně jako jeho prezentace na pódiu. Divoká energie a maximální soustředění na svůj výkon, to byly hlavní znaky celého vystoupení. Muzikantské mistrovství v plné bitevní vřavě, nádherné hudební momenty v úžasné rychlosti a síle toho nejlítějšího thrashe!
Polonahý Damien Sisson zběsile mačkal basu uprostřed řádění dvou kytaristů, nepokrevních bratrů ve zbrani: Roba Cavestany a Teda Aguilara. Když si vzpomenu na kvůli počasí poněkud zpackaný koncert na Metalfestu, je až k nevíře, že jde o stejný spolek. Tam mokrý chlad, nyní sopečný oheň. Kapela hrála téměř ze všech svých alb, jinými slovy zasypávala publikum povětšinou prověřenými hity (například „Mistress of Pain“, „Relentless Revolution“ nebo „Sonic Beatdown“), těm se ale novinky kvalitou téměř vyrovnaly.
DARK TRANQUILLITY
Závěr večera patřil DARK TRANQUILLITY, kteří mají také horké letošní želízko: album „Construct“. Švédští deathoví melodici měli výbornou odezvu, ale mě nijak nezaujali hned ze dvou důvodů. Jedním z nich byl poměrně statický a chladný přístup muzikantů, výjimkou byl snad jen zpěvák Mikael Stanne. Ovšem jeho vokál mi připadal z celého večera nejméně zajímavý (počítaje i všechny předkapely) a navíc notně unavený. Takže jsem vše sledoval spíše nevzrušeně, i když teprve nyní se odehrával koncert pro všechny posluchačovy smysly, objevila se projekce a světelné efekty, předtím pohříchu neexistující. Kvalita se prudce zvedla pouze v tom momentu show, kdy si na pódiu zahostovala Mary Demurtas v písních „A Bolt of Blazing Gold“ a „The Mundane and the Magic“. Do konce koncertu mi v hlavě šrotovalo: „Tak tohle jsou headlineři? Tihle mají dvojnásobek času než Tristania?“ Ale když jsem pak jel noční dálnicí domů, věděl jsem, že jsem viděl dva, spíše však tři vynikající koncerty – a to není za jeden večer málo!
