Zdáli zvolna přicházely lahodné zpěvavé tóny elektrické kytary, mé mozkové buňky se postupně probouzely a nakonec slušně pozdravily: „Ahoj Radime, za kolik to dneska mám?“. Líbezná „Čajovna“ mě takto vítala jako civilní víla každý den v šest ráno po celé dva roky vojny (1975–77), zelený svět byl díky ní hned snesitelnější.
Pro mou generaci byl Radim Hladík ztělesněním českého rockového kytaristy světové třídy, díky němu jsme se ani při poslechu DEEP PURPLE, TEN YEARS AFTER či LED ZEPPELIN necítili méněcenní, zaostalí. A když frajersky hodil kytaru za hlavu, či vytáhl smyčec, mohli jsme se blahem zbláznit.
Ať se vydal hudebně kamkoliv, šli jsme s ním, a bylo jedno, šlo-li o náročnou fúzi rocku s jazzem, art rock, classical rock, rokec, bigbít, či folkové písničkářství. Rádi jsme si nechávali proslunit den jeho chlapeckým úsměvem a šťastnou povahou, ať to bylo na koncertě, v tv seriálu Bigbít, rádiu, či rozhovoru pro tisk.
Protrpěli jsme s ním bolševikem vynucenou změnu BLUE EFFECT na MODRÝ EFEKT, drželi mu palce v boji s nemocí, nekonečně obdivovali statečnost, s jakou koncertoval do posledního dechu s kyslíkovou láhví po boku… Radime, díky za všechno… Jaromír Merhaut za Spark