Už desetkrát udělala Země svůj rutinní okruh kolem Slunce od té doby, co vyšlo jedno z nejvzývanějších pop-punkových alb vůbec – „Ocean Avenue“ od amerických YELLOWCARD. Kapela se k této příležitosti rozhodla věnovat svým věrným obdivovatelům hned dva speciální dárky – vydala tuto desku kompletně předělanou do akustické podoby a vyrazila na turné po Americe, Austrálii a Evropě, kde ji touto formou servíruje.
Na pomoc si vzali spřátelené Švédy LIKE TORCHES, kterým v Americe pomáhali s plackou „Keep Your Head High“. Tyhle (převážně) blonďaté hezounky možná budete znát pod jménem YOU ATE MY DOG, s kterým se pojí post-hardcorová historie téhle party. Se změnou jména ale přišla i změna žánru, nepochybně silně inspirovaná právě YELLOWCARD (což potvrdil během setu i basák Zakarias Faleij, který prohlásil, že právě „Ocean Avenue“ pro něj byla jedna z nejzásadnějších desek). LIKE TORCHES se pro tohle tour přizpůsobili svým slavnějším kamarádům, takže místo elektrických kytar vytasili španělky, doplněné o baskytaru a bicí. Trošku jsem se obával, že v této podobě ztratí jejich songy šťávu, leč pánové mi odpověděli skvělým setem, kterému dominovaly svěží vokály bratrů Kärnových, a který měl i s akustickými kytarami řádný drajv a říz. Na podiu se na chvilku zjevil i Ryan Key (frontman YELLOWCARD), který odzpíval svůj part v singlu „Missing It All“.
Severskou půlhodinku vystřídala stejně dlouhá pauza a v devět už nakráčel na stage Ryan v doprovodu svých dlouholetých kumpánů. A začalo se netradičně proslovem, ve kterém nás pánové upozornili, že očekávají tři věci – že se budeme bavit na maximum, že nikdo neodejde bez vyzpívaných hlasivek, a že preferují pohledy do tváří fanoušků před otravnými světly nahrávajících či fotících telefonů (to jsem kvitoval nejvíc). Instrumentální složení oproti předskokanům doplnily nepostradatelné housle kapelního klauna Seana Mackina, který mezi songy sypal z rukávu jeden fór za druhým s společně s Keyem neustále udržoval kontakt s davem namačkaným pod podiem. Rodinnou atmosféru pomáhalo navodit také intimně upravené podium, kterému vévodily svítící louče – nešlo ale o žádný skautský táborák, protože při peckách jako „Ocean Avenue“, „Only One“ nebo „Twentythree“ se pařilo, jako by z repráků hřměly elektriky. Druhé přání se taky dařilo plnit – zpívalo se nepřetržitě a v notoricky známých pasážích z toho byl chorál, kterému by (možná) zatleskali i ostravští chuligáni. Po kompletním výročním albu přišel čas na přídavky v podobě balad „Ten“ (kterou by nám podle Ryana záviděli američtí fans, kteří ji neměli možnost slyšet live) a „Sing for Me“; necelou hodinku a půl dlouhý dýchánek pak uzavřely hitovky „Light Up the Sky“ a „Lights and Sounds“. Dobrá zpráva na závěr pro ty, kterým utekl až moc rychle nebo si ho dokonce nechali ujít úplně – YELLOWCARD slíbili, že dokud na ně budou v Praze chodit lidi, budou se sem stále vracet. To je fér obchod, ne?
