Když v lednu letošního roku přehráli WALTARI v Helsinkách kompletní album „Torcha!“, mělo se jednat pouze o jednorázovou událost. Však se také po letech sešla sestava, která tuto desku nahrála, tedy za bicími seděl Janne Parvianen, který doplnil trojici Kärtsy, Sami a Jariot. Jenže k České republice mají tito Finové vřelý vztah, a proto neošidili o tento zážitek ani naše fandy.
Stalo se tak v rámci sedmého ročníku festivalu Čarodějáles, který pravidelně v této době (jak už složenina napovídá) hostí Brno. WALTARI se objevili na jednom ze tří pódií deset minut před devátou. A ti, kteří sledují jejich kariéru byli poněkud překvapeni, přestože se nedalo čekat, že přijede tatáž sestava, která odehrála set v helsinské Tavastii. Samozřejmě nechyběl Kärtsy a bubeník Ville, ale místo Samiho opětovně zaskočil Kimmo Korhonen (AMBERIAN DAWN), který už je delší dobu považován za součást WALTARI. Jenže tentokrát jsme marně hledali i Jariota, jeho náhradníka skrytého pod kšiltovkou jsem při nejlepší vůli neodhalil. Jak se ukázalo, na výsledném dojmu to však nezanechalo žádnou čmouhu. Dokonce bych řekl, že omlazená kytarová kohorta dodala metalové tváři kapely ještě větší šmrnc. Podle časového rozpisu měli WALTARI strávit na pódiu necelou hodinu, ale to by z „Torcha!“ zůstalo ještě mnoho neodehráno. Set nakonec trval zhruba sedmdesát minut a i když nebyly zařazeny všechny skladby (zcela jistě byla vynechána „Waltari – Lapio“, která desku uzavírá), došlo například na „I Held You So Long“, která živě snad ještě nikdy nezazněla a finský rap „Jukolauta“.
Jinak tu však byli tentokrát hodně tvrdí a nekompromisní WALTARI, skvělé řezačky typu „Lust of Life“, valivě se rozjíždějící doomovka „Fuckadelican Garden“ nebo thrash jako řemen v podobě „Death Party“ musel potěšit metalové hlavy, punkem načichlé „Dedicated to the Flyers“ a „I´m a Believer“ zase vypustily pogovací náladu a skákačky a největší hitovky z desky „The Lie of the Zombie“ a předělávka od Madonny „Vogue“ (opět v notně brutálním provedení) rozhýbaly kompletně celý dav. Na závěr přišla jediná položka z jiného alba, přestože ten večer bych „So Fine“ možná i oželel a zařval bych si „Tell Me Who You Are – The Waltari!“, což by byla nejen taková pěkná tečka za tímto finským případem, ale i příhodná vyřváčka na cestu k pivním stánkům. Nutno podotknout, že takto vystavěný koncert možná nebyl úplně nejideálnější pro tento typ akce, ale pro mě znamenal jeden ze zásadních zážitků letošního roku.
text: Jan Kozák
